Rwanda – moje láska

D
o Rwandy jsem se chystala dlouho, protože jsem chtěla zjistit, jak se žije v zemi,
kde se jedna polovina občanů pokusila poměrně „úspěšně“ vyvraždit tu druhou polovinu.
Pečlivě jsem se na cestu připravila a doslova jsem jásala – to se vzdělám!
V každém větším městě je „genocide memorial“, takže o informační zdroje je postaráno.

V červenci 2023 jsem Rwandu prošla takřka celou – a prošla je to správné slovo.
Protože já jsem ji skutečně prošla a projezdila místními minibusy, což bylo místy
značně náročné, protože taková Afrika – a Rwanda zvláště – to je samý kopec nahoru dolů
a když nemáte kinedryl, dopadnete jako já, tedy blbě…

Zážitky jsem měla všestranné včetně toho, že „genocide memorial“ nejsou žádná muzea,
ale… masové hroby…

Mojí základnou byl v Kigali dům organizace Talking through art, kterou vybudoval…
nějakej Petr z Prahy. Zaměstnává dnes již 80 handicapovaných rwandských žen, kterým dává
slušný výdělek a jejich dětem zajišťuje vzdělání. Kromě toho „Talking through art“
je neoficiální českou ambasádou ve Rwandě a širém okolí a kdo letí/jede/jde kolem,
tak se tak zastaví na kus řeči.

To „kolem“ znamená ovšem tak v okolí tisíc kilometrů. Protože Petr je skvělý markeťák,
výrobky „jeho“ žen, tedy africké košíky a podobné produkty, úspěšně zaplavují veškerá
turistická centra.

Od roku 2023 posílám tedy drobný peníz do centra Afriky a vzpomínám na…
Zelené pahorky africké.

Moje doporučení? PŘEDEVŠÍM!!! Vypravte se do Rwandy, například do Kibeho,
kde se dětem zjevila Panna Maria a varovala je před strašnou genocidou.
A dál? Můžete obětovat každý měsíc jeden oběd ve své oblíbené – a ani ne příliš luxusní –
restauraci a umožnit místo toho jednomu dítěti jedné invalidní matky vzdělání?
… Stejně jako já?