O mně

Jsem dcerou ne jednoho studenta dějin umění, ale OBA moji rodiče vystudovali dějiny umění, takže je zřejmé, že klást na mne jakékoliv požadavky je zcela nemístné. Dost na to, že jsem ve smyslu citátu Otto von Bismarcka nezpustla úplně.

I když jsem nedopadla úplně nejhůř, je zřejmé, že rozvinutá dekadence, kterou mi tento pruský státník předpovídal, mne přece jen neminula. Jak se to pozná? Stačí se podívat na to, co mne zajímá:

• pořád mne baví sledovat politiku a věci veřejné. Bohužel moje názory jsou pravidelně zcela nekompatibilní s oficiálními státními, politickými a politologickými narativy. Nejhorší na tom ovšem je, že, jak říkají moji přátelé, "Samková měla zase pravdu a zase moc brzo". V případě, že by politikové začali postrádat delfskou věštírnu, s důvěrou se na mne mohou obrátit.
• cítím značnou afiliaci k hrobům. Všude na světě navštěvuji hřbitovy a zkoumám hřbitovní architekturu. Hroby jsou pro mne pojítkem k minulosti, ke skutečným, nikoliv ideologicky přetvořeným dějinám. O několik hrobů se ve vší tichosti starám, v dalších případech k tomu lehce agresivně nabádám ostatní. Mým základním pohledem je, že "není dovoleno si cokoliv brát s sebou do záhrobí", případně též že "rakev nemá kapsy".
• navzdory výše uvedenému jsem sběratelkou. Mám dva okruhy sběratelského zájmu. Prvním okruhem jsou knihy. Moje příruční knihovnička jich obsahuje přes 30.000 a i když jsem je pochopitelně nestačila (úplně) všechny přečíst, svého záměru tak učinit se nikdy nevzdám. Ale ony, potvory jedny, vycházejí furt a pořád nový a ještě navíc se pořád nové píšou. Při této příležitosti tvrdím, že knižním grafikům je potřeba ruce urazit: co kniha, to jiný formát a kdo to má pak do těch regálů naskládat. Druhým velmi skromným sběratelským okruhem jsou obrazy. Jistěže jsem něco zdědila po rodičích, nicméně svůj první grafický list od Aleše Veselého jsem si zakoupila v Antikvariátu Dlážděná tuším v roce 1983, když jsem se po nástupu na vysokou školu vracela přes Prahu z chmelové brigády. Nechala jsem tam tehdy vše, co jsem vydělala, celých tehdejších 900,-Kčs. A tak je to pořád... Bohužel, finanční prostředky jsou limitované.
• moc ráda cestuji. Zejména do zemí, kam by nikoho normálního nenapadlo vkročit. V roce 1991 jsem se skoro utopila v mořském bahně na Trinidadu, čímž to asi začalo. To tedy pokud pominu lehce dobrodružné výpravy s mou matinkou do "Země, kde zítra již znamená včera" ještě za dob hlubokého míru. K mým dalším úlovkům patří soukromý trip po Íránu, měsíční pobyt ve Rwandě, kterou jsem prošla prakticky celou a prakticky pěšky a domorodými vozítky, průjezd Irákem a na podzim 2025 jsem mezi dvěma válkami stihla navštívit pár zajímavých míst v Afghánistánu. No a taky mne dostihl/jsem dostihla Nepál a Ladakh - nejsevernější buddhistickou část Indie. O zcela kultivovaných zemích jako je Indonésie, Thajsko, Libanon (až na ty vlajky Hizballáhu nad Baalbekem), Jordánsko, USA, Japonsko a Izrael netřeba se rozšiřovat. Z Číny jsem stihla jen Peking, to se musí napravit.
• prý všichni, kdo se dali na studium psychologie, tak prý činí kvůli svým vlastním psychickým postižením. Platí to i v mém případě, i když jsem se zmohla jen na samostudium. Fakt je ten, že traumaterapeutické výcviky, které jsem absolvovala, uplatňuji nejen na ubožácích ve svém okolí, ale i na sobě samé.
• miluju operu a jazz, což mnozí považují za zcela nekompatibilní, takže vždy dle toho, ve které skupině svých přátel se nacházím, svou lásku k tomu kterému žánru tajím. V autě si pouštím zásadně Beatles. Navždy mi uniklo, kdo je ňáká Joplin(ová).
• na stará kolena se vrtám v hlíně. Čím dá víc a čím dál radějc...
• píšu. Ovšem řada knih, které jsem dosud n e s t i h l a napsat, je čím dál delší...
• na závěr je třeba připomenout, že pocházím z Brna, což je samo o sobě diagnóza, vo tým, kemo, nedéché.

Takže tady mě máte...