Fotografie a vzpomínky z různých etap života.
Moji rodiče (1957)
Vzali se v roce 1959. Oba vystudovali dějiny umění na Filozofické fakultě v Brně. Eva, rozená Zlatníková, a Bohumil Samek.
S tátou v Mikulově (1991)
Společný okamžik v Mikulově roku 1991.
1991 – Václav Havel
1991. Václav Havel v popředí, Samková v pozadí.
USA (1992)
Na půlroční stáži v Kongresu USA, zde s tehdejší československou velvyslankyní v USA Ritou Klímovou.
Cesta do „práce“
Na cestě do kongresové kanceláře významného republikánského kongresmana Christophera Coxe.
Hearing v Human Rights Caucus
Živý důkaz toho, od koho okopírovali 2. díl filmu „Legally Blonde“. Jen jsem v té době byla černovláska a klobouček jsem nenosila růžový, ale červený. Nevím, kolik Čechů mělo v US Human Rights Caucus (spojená komise Senátu a Kongresu pro lidská práva) svůj „hearing“, ale já ho měla. V Čechách to pochopitelně nikdy nezajímalo a nezajímá nikoho…
Svatba (1993)
23. 7. 1993 jsem se vdala za Ivana Veselého. Za svědka mi byl JUDr. Emil Ščuka. Svatbu nám platila Romská občanská iniciativa, protože jsme neměli fakt ani na flašku vína, natož na nějakou svatební hostinu. Svatební šaty jsem si šila sama. Manželství trvalo 17 let.
Dcera Daria (1998)
V roce 1998 se nám narodila dcera Daria. Dítě nesnášelo, když jsem někde prezentovala její fotky. Takže zde jen jedna. Ani nevím, která třída… To učení se jí ale vydrželo. Mohu být hrdá matka, ale řeknu jen: v patnácti mi řekla „matko, jsi retro“ – a odkráčela do velkého světa…
TOP 09 (2010)
Oslava volebního vítězství TOP 09 v roce 2010. Já – členka strany… Jo! Fakt jsem si myslela, že to je PRAVICOVÁ a KONZERVATIVNÍ strana. A bylo nás skoro 20 %, co si to myslelo. Vedení si to ovšem posléze tak nějak… rozmyslelo, že…
Evropský parlament (2009)
2009 – Evropský parlament. Špidlovi jsem jeho pochybné ekonomické názory bohužel nebyla schopna vyvrátit. To víte… „zdroje jsou“…
Nejdůležitější muž mého života
Nejdůležitější muž mého života – můj táta. Zde PF 2009 s fotkou z pořadu „Krásný ztráty“, tam nás pozval Michal Prokop. S tím jsem seděla v poslanecké lavici ve Federálním shromáždění (1990–1992). Při přijímání zákona o zemědělské privatizaci polohlasně pěl budovatelské písně typu „Budou chleby bílé…“ tak polohlasně, že na nás rozhořčené družstevnice z galerie házely slupky od banánů a rajčata. Ve „Ztrátách“ byl už Michal vyklidněný… na rozdíl ode mě…
