… a na Bílou horu budeme v dobrém vzpomínat (aneb URNA klepe třikrát…)

Dnešní psaní je pro mne bolestné, protože veřejným prostorem se prohánějí dvě témata, ke kterým mám osobní vztah. Ten vztah se jmenuje smutek v duši a je okořeněn něčím, co musím považovat za svůj životní neúspěch. V dnešních konotacích se z tohoto neúspěchu však stává tragédie národa… Těmito tématy je české občanství (spojované nyní s korespondenční volbou) a restituce.

Pro ty později narozené si dovoluji připomenout, že po roce 1989 bylo přijato několik málo zákonů, kterým se souhrnně říká „restituční“ a kterými byl navrácen (některý) majetek (některým) subjektům. Protože jsem v letech 1990 – 1992 byla dopuštěním Božím poslankyní Federálního shromáždění, byla jsem u toho a myslím, že v kontextu dnešní doby je potřeba poukázat na některé události a souvislosti, které v dnešní době, avšak v návaznosti na restituce a diskutované udělování českého občanství, dostávají zcela nové souvislosti.

Dlužno říci, že ze začátku roku 1990 vypadal restituční proces velmi nadějně, protože (ještě před mým nástupem „na plac“, tedy kooptovaným Federálním shromážděním), byl přijat zákon č. 119/1990 Sb., nazývaný krátce „o soudních rehabilitacích“, který v zásadě říkal, že každý rozsudek, vynesený za trestný čin, který měl ideologický podtext jdoucí proti komunistickému světonázoru, má být zrušen. A to bez ohledu na občanství, které dotyčný odsouzený v mezidobí získal. Tyto rozsudky obsahovaly velmi často trest propadnutí majetku, takže bláhoví antikomunisté se naivně domnívali, že když se zruší rozsudek ex tunc (tedy od počátku), což bylo v zákoně uvedeno, automaticky se jim navrátí i zabavené majetky.  Protirestituční boj začal prakticky okamžitě po volbách odehravších se na prahu léta 1990, ovšem opět na začátku to tak nevypadalo. Do ústavněprávního výboru Federálního shromáždění se dostavil tehdejší tajemník místopředsedy vlády, JUDr. Cyril Svoboda se seznamem nemovitostí, které žádá vrátit Římskokatolická církev a církevní řády s tím, že, poslouchejte dobře, už nikdy nic jiného církev žádat nebude. (dovoluji si připomenout, že jednání Ústavněprávních výborů obou sněmoven, která se konala společně, byla nahrávána, takže by to mělo i nyní být dohledatelné.) A členy výboru ubezpečil, cituji doslova, neb to bylo zcela zásadní a tudíž zapamatovatelné, že každé číslo popisné a katastrální území osobně zkontroloval a ubezpečuje členy výboru, že je vše v pořádku. Výsledkem byl známý průser, kdy byla řádu Voršilek vrácena Nová scéna Národního divadla. Cyrda zkontroloval čísla popisná – stavby bohužel nikoliv – a sestry Voršilky neměly tolik slušnosti, aby tento majetek, nabytý omylem, vrátily zpět, případně za finanční kompenzaci majetku původního. Zákonem by bývalo bylo možno učinit cokoliv – ale kdo by se namáhal, když to sypalo, že… 

Po velkých dohadech jak to, že se nepojede dle zákona o soudních rehabilitacích a vrácení majetku má být provedeno dle zvláštních zákonů, byl za obrovského osobního nasazení jeho zpravodaje, Ing. Rostislava Senjuka, přijat zákon č. 403/1990 Sb., tzv. „malý restituční zákon“. Jednalo se o vydání především později, až po roce 1950 zabavené nemovitosti, zejména o činžovní domy. V zásadě se jednalo o domovní fond, dílny a drobné podnikatelské stavby, což odpovídalo poslední fázi znárodňovacího procesu, nikoliv o zásadní majetkovou podstatu výrobního charakteru. Oprávněnými osobami, tedy těmi, kdo mohl o vrácení majetku žádat, byly „fyzické nebo soukromé právnické osoby, kterým byly věci odňaty.“ Okruh oprávněných osob byl uveden v ust. § 3 cit. zákona a považuji za nutné jej zde uvést celý:

§3 Další oprávněné osoby

(1) Zemřel-li vlastník nebo byl-li prohlášen za mrtvého, vydá se odňatá věc dalším oprávněným osobám v tomto pořadí:

a) dědic ze závěti, dožil-li se dne účinnosti tohoto zákona;

b) děti vlastníka a jeho manžel, který žije ke dni účinnosti tohoto zákona; není-li některé z dětí vlastníka v den účinnosti tohoto zákona naživu, jsou na jeho místě oprávněnými osobami jeho děti, a není-li naživu některé z nich, jeho potomci;

c) rodiče vlastníka, nejsou-li naživu osoby uvedené pod písmenem b), kteří se dožili dne smrti vlastníka;

d) sourozenci, kteří žijí ke dni účinnosti tohoto zákona. V případě, že některý ze sourozenců ke dni účinnosti tohoto zákona nežije, jsou oprávněnými osobami na jeho místě jeho žijící děti.

(2) Nejsou-li osoby uvedené v odstavci 1, vydá se odňatá věc dědici vlastníka, a není-li naživu, jeho žijícím dětem.

Dlužno podotknout, že v době přijetí tohoto zákona platil ještě Občanský zákoník č. 40/1964Sb., poznamenaný sice třemi drobnými novelami, přijatými v průběhu roku 1990, leč na určení dědické posloupnosti, orientované především na možnost získání odúmrti státem, nebylo možno se pro účely restitucí příliš spolehnout.

Pozoruhodné je ovšem jedno, totiž ust. § 6 odst. 4, zákona o „malé restituci“, které znělo a stále zní takto:

(4) Je-li oprávněnou osobou devizový cizozemec, přiloží k výzvě potvrzení příslušné Správy pro věci majetkové a devizové, že nemovitost nebyla vypořádána mezistátními dohodami.

Což znamená, že pro vydání majetku nebylo vyžadováno české občanství. Zákon dbal pouze na to, aby někdo něco náhodu nedostal dvakrát, což je legitimní požadavek.

Zcela jiná situace byla při projednávání tzv. „velkého restitučního zákona“ č. 87/1991 Sb., který časově těsně předcházel zákonu o tzv. „velké privatizaci“. Už jen předřazení restitučního zákona před zákon o privatizaci byl skutečný porod, a to bez ohledu na logickou námitku, že dokud nevíme, co a jak se bude restituovat, není možné rozhodnout, co a jak se bude privatizovat. Již tehdy se objevily hlasy, že za nevůlí k restitucím stojí tehdy všemocný ministr financí Václav Klaus, který chystal kupónovou privatizaci a hodlal za její provedení získat Nobelovu cenu za ekonomii. Tomuto jeho postoji by odpovídalo i jeho jednání vůči mně osobně. Byla jsem totiž jedním ze tří zpravodajů (společně s Rostislavem Senjukem coby ekonomem a Václavem Bendou poskytujícím „ideologicko-filosofický dohled“) k tomuto zákonu. Račižte si povšimnut: v této věci jediný právník… holka, které bylo sedmadvacet a vůči níž Klaus nepřestával osobně intervenovat po všech koutech té šílené budovy, zvoucí se Federální shromáždění. Chodil po chodbách a provolával „tak bojujte proti té Samkové, tak bojujte…“ Já jsem kvůli tomu chodila plakat na WC, protože jinde soukromí nebylo. Nicméně jsem i přes to trvala na tom, že vrátit se má všechno, co bylo ukradeno – éééé znárodněno – a to všem. Přesto, že se mnozí poslanci významně angažovali stejným směrem (ráda bych připomenula: Pavel Bratinka, Jiří Skalický, Michal Malý a MUDr. Karel Novosad, který následně spáchal sebevraždu za okolností, které dodneška považuji za zcela nedůvěryhodné), výsledky byly naprosto chabé, a to zejména z dnešního hlediska.  

Jaké majetky se vracely, ponechám ke samostudiu laskavého čtenáře, ovšem dovolím si významně upozornit na ust. § 3, které oproti „malému restitučnímu zákonu“ přidal pro žadatele o navrácení majetku významnou, ba přímo zásadní podmínku, a to státní občanství ČSFR, a to, pozor, nikoliv v době odejmutí majetku, ale v době podání žádosti o jeho vydání. To vyloučilo na příklad všechny emigranty z USA, kteří automaticky ztratili české/československé občanství přijetím amerického, neboť zde byla smlouva o nemožnosti dvojího občanství. A taky všechny ty, kteří byli odsunuti ze… Sudetoněmecké župy – to pro případ, kdyby jim nějaký majetek byl znárodněn až po 25. únoru 1948.

Došlo také k dalšímu zásadnímu omezení okruhu oprávněných osob. Především byly jako oprávněné vyloučeny veškeré právnické osoby, což mělo pro rozsah restitucí zdrcující dopad. Důvodem byl zcela lživý důvod, že vlastníky obchodních podílů nelze dohledat. Není a nebyla to prokazatelně pravda. Ke stahování akcií došlo v rámci znárodňování naprosto koordinovaným způsobem a soupisy akcií byly v létech 1990 – 1991 stále uloženy v depozitu Živnostenské banky. Dohledatelných bylo přes 90 % akcií a obchodních podílů. Kde jsou ty soupisy akcií ovšem dnes, to ví snad Bůh. Tímto způsobem bylo zabráněno v restituci tisíců „rodinných akciových společností“, mimo jiné též továrny na znojemské okurky, jejíž majitel převedl svůj podnik na akciovku, aby mohl ve formě akcií vyplatit věno svým dcerám. Podobných případů pak byly desítky tisíc. Stejně tak byl omezen i výčet fyzických osob, které měly právo se o restituční nárok přihlásit. Na základě osobní intervence tehdejšího děkana Právnické fakulty UK, prof. JUDr. Mečla, z KSČ(M) (a opět, byla jsem osobně u toho, pamatuji si to…)  byli praneteře a prasynovci shledání „příliš vzdálenými“ příbuznými původních vlastníků, takže byli vyloučeni z možnosti žádat rodinný majetek. Tím byli postiženi zejména čeští Židé, jichž se z koncentračních táborů vrátilo zpět žalostně málo a oprávněnou osobou po celé řadě příbuzných by byl právě jen prasynovec nebo praneteř. Byla tím zachována odúmrť pro dědictví státu tak, jak k tomu směřoval původní Občanský zákoník z roku 1964? Nikoliv… bylo zachováno portfolio majetku pro velkou privatizaci.

Nyní se podívejme na to, komu byl ve skutečnosti majetek restituován: nikoliv českým spolkům (s výjimkou Junáka a Sokola, kteří prokázali svou právní kontinuitu v zahraničí), nikoliv českým kampeličkám, družstvům, záložnám, společnostem s ručením omezeným. V zásadě restituce dosáhl pouze jeden právní subjekt, a to subjekt s mezinárodně-právní subjektivitou, totiž Římskokatolická církev. Nyní se nám objevuje na stole další osoba požívající mezinárodně-právní subjektivity, totiž Lichtenštejnské knížectví. Ani těm Schwarzenbergům, tedy hlubocké větvi, se majetek nevrátil, i když jim byl odňat na základě totálně právně absurdního „Lex Schwarzenberg.“ Neměli mezinárodně-právní subjektivitu, tak měli po ptákách.

Pro to, aby se mohlo jednat o lichtenštejnských restitucích, je ale nutno se vypořádat s tím občanstvím, které se, jak vidno dnes, v roce 1991 coby podmínka utilitaristicky schválilo v rámci zákona č. 87/1991 Sb. o mimosoudních rehabilitacích – velké restituci. Tehdy podmínka občanství byla žádoucí, dnes je nežádoucí. Možná si řeknete, že je to nesmysl: se 108+1 jde přece lehce prosadit „lex antischwarzenberg“, který můžeme nazvat „lex Lichtenštejn“, nač se tedy párat s nějakým občanstvím?

Nu a teď to přijde:

JESTLIŽE dostanu občanství Lichtenštejnové, dostanu je zpět všichni bývalí sudetští Němci. Sorryjako, ale jejich vítačky Velkého Vůdce (a volební výsledky Henleinovy stany) jsou zdokumentovány příliš dobře, než abych byla ochotná souhlasit s udělováním občanství potomkům vlastizrádců.

JESTLIŽE budou mít bývalí obyvatelé bývalého pohraničí české občanství, kdo zabrání (však Posselt si na tom vybudoval kariéru, a nejen on…) restitucím sudetoněmeckého majetku, anebo jeho tučným náhradám? Omlouvám se, vážení čtenáři, ale otázka udělování občanství se vztahuje k Sudetským Němcům a jejich potomkům – nikoliv k emigrantům po roce 1968, jak je obecně prezentováno. To je prostě false flag…

Důsledky tohoto vývoje, jehož reálnou možnost vám zde předestírám, jsou několikeré:

1. Z hlediska restitucí bude objem navráceného majetku či jeho náhrad bude pro občany ČR s trvalou dlouhodobou rezidencí v ČR objemově neporovnatelně menší než „restituce“ dalších subjektů. Jinými slovy čeští restituenti budou majetkově ve významné menšině. Či ještě jinak: v ČR budou restituovat co do objemu prioritně nečeské subjekty, český ekonomický element potlačen ještě více než je nyní. Česká ekonomika bude, dle mého odhadu, méně v českých rukou než v 19. století.

• Protože cca 40 let po Velké Sametové revoluci skutečně nebude moci být většina německého majetku fyzicky vydána, dojde na finanční kompenzace, jejichž výši si vůbec nedovedu představit. Ale jak praví známý marketérský slogan „kde je vůle – tam je cesta“, aneb kde je 108+1, tam se přece můžeme domluvit i na dnešních cenách včetně zohlednění inflace, což konec konců, už nám ukázal cestu zákon o církevních restitucích.  Výsledkem může být naprostý finanční kolaps státu. Poté, co vlastně vůbec nevíme, kolik dlužíme/za kolik ručíme v rámci války na Ukrajině, bude tato rána poslední ranou k možnosti nazývat Českou republiku ekonomickou entitou. Čeká nás Argentina, v jejímž rámci se rozebere to, co by snad ještě zbylo.

• Sice tvrdím, že velká část německého majetku nebude způsobilá k fyzickému vydání, avšak jedna část zcela rozhodně způsobilá bude: totiž rodinné domy… Ty mají konkrétního fyzického majitele – českého, pochopitelně. Vydání nemovitého majetku tohoto charakteru nebude – při přijetí příslušného zákona – bránit vlastně vůbec nic. Pro korektnost je nutno dodat, že dle zák. č. 87/1991 Sb., tedy velkého restitučního zákona, nebyly povinny vydat soukromý majetek osoby, které získaly majetek po emigrantech, pakliže prokázali, že „nebyli protěžováni.“ Osobně jsem zastupovala svého času případ, kdy rodinný dům ve  Střešovicích nebyl vydán, neboť jeho nabyvatel – ministr vnitra Obzina a jeho potomci prokázali, že „nebyli oproti ostatním žadatelům zvýhodněni.“ Takže summa sumárum komunistickým papalášům domy po emigrantech zůstaly. Co myslíte, budou mít Češi před Němci podobnou ochranu? A taky se už těšíte z toho, že potomkům a příbuzným obětí holocasutu jsme majetek nevrátili, ale potomkům podporovatelů režimu, které rodiny těch „nezpůsobilých k podání restituční žádosti“ poslali do plynu, těm ten majetek vrátíme?  

Pakliže se skutečně vydáme touto cestou, je jasné, že se jedná o konečnou likvidaci České republiky jako – byť jen formálně – samostatného státu. I když tomu nebudeme moci třeba zabránit, je potřeba vědět, kam se řítíme a po věky budoucí pamatovat, kdo je původcem těchto zatím pouze jen plánů.

Na konci mi dovolte osobní poznámku: je mi celkem jasné, že tato moje úvaha je naprosto za hranicí snesitelnosti tolerance všech těch kumpánů, kteří jsou nyní u moci. A zde se nacházejí dvě možnosti: buď mě začnou stíhat pro šíření poplašné zprávy či spáchání nějakého podobného trestného činu… ovšem pak výše nastíněný scénář nemohou realizovat… Tedy realizovat jej samozřejmě mohou, ale bude zřejmé, že moje odsouzení bude protiprávní a v rozporu s realitou, anebo si tu realizaci ještě alespoň chvíli rozmyslí a nám se to přece jen podaří nějak ustát. Pokud tento článek, poslouží byť jen k minimálnímu oddálení bezbřehého udělování českého občanství a „restitucí na xicht“, splní svůj účel. Pokud k tomu URNA, či kdo má dnes ty protirežimní živly na starosti, potřebuje vůči mně nějakou akci, prosím, nechť slušně zazvoní. Přijdu jim otevřít. Při vyrážení dveří by si mohli namoci rámě, které by následně mohli případně i potřebovat pro svou vlastní obranu… protože znáte to… když chodili pro Židy, mlčel jsem… když chodili pro … no dál je to notorieta. Jen dnes, dle mého názoru a zachycených signálů je možno ještě přidat jedno „kdy jsem mlčel“… když přišli pro kolegy příslušníky…

Tak se všichni držte…

Klára

P.S. Omlouvám se, že je to tak dlouhý, ale víc už historii zkrátit neumím…