Klára Samková k případu Alexie (11), odebrané matce a umístěné do "Krizového centra"

Klára Samková na svém facebooku komentovala velmi obecně případ malé holčičky Alexie (11), kterou soud během rozvodového řízení rodičů odebral z péče matky a následně umístil do "krizového zařízení", údajně kvůli tomu, aby "získala kladný vztah k otci". 

Vážení, chtěla bych se ještě jednou vyjádřit k případu jedenáctileté Alexie, která skončila v „krizovém centru“ na základě rozsudku prvoinstančního i odvolacího soudu.

Předesílám, že jsem se na podzim 2018 osobně setkala s Terezou Smutnou, nyní mladou vysokoškolskou studentkou, která byla ve svých rovněž jedenácti letech umístěna do Olivovy léčebny, aby se taky „naučila mít ráda tatínka“. Proslula tím, že napsala tehdejšímu prezidentovi Klausovi žádost o milost... Od té doby se usilovně snaží na celou věc zapomenout, což se jí úplně nedaří. Nedaří se jí to natolik, že nebyla schopna se o svůj zážitek a názory z něj plynoucí podělit veřejně, když už měla domluvené setkání na XTV s Lubošem Xaverem Veselým. Dále jsem s naprostým vlastním nasazením před tímtéž ochránila další dvě děti, na které měl „zálusk“ JUDr. Miroslav Sládek z OS Praha 8, který původně „umístil“ Terezku do „léčebny“ a v případě mojí klientky se přímo v soudní síni matce vysmíval a vyslovil svůj údiv, jak to, že ji znalci neshledali psychopatkou, že on byl o tom přesvědčen... Odvlečení dětí do „neutrálního prostředí“ případně k otci, u kterého byly rovněž svědkem násilí vůči matce, jsem zabránila jednáním, za které jsem byla kárně postižena Českou advokátní komorou. (Čehož nelituji, protože děti jsou OK, a jednala bych i nyní stejně). Nyní již více než rok a půl obhajuji matku, jejíž - tehdy jedenáctiletý - syn byl předán do „neutrálního prostředí“ poté, co vyhrožoval sebevraždou, když bude muset s otcem jít. Případ tohoto chlapce je totálně přes kopírák s případem Alexie. Momentálně čekáme na odvolací soud. Z „neutrálního prostředí“ se mi chlapce podařilo dostat po měsíci, když bylo absolutně zřejmé, že celá „kůra“ je absolutní a zcela nefunkční nesmysl... 

Všechny tyto případy měly jednu společnou věc: totiž že děti byly svědky násilí páchané otcem na matce (v případě Terezky, pokud se nemýlím, to bylo pouze chování nevhodné). U všech těchto dětí vznikla HLUBOKÁ TRAUMATA, a to traumata takového rázu, že se děti CÍTILY OHROŽENY NA ŽIVOTĚ. Což také byly, protože cítily, že je ohrožena na životě jejich matka, primární pečovatelka. Vnímání ohrožení matky jako ohrožení vlastního života je ze strany dítěte zcela podvědomé a vypěstované pár miliony let evoluce. Malé děti bez matky prostě umíraly - a není to tak dávno, od kdy to už nemusí být pravda. Zároveň byla ovšem jednáním otce traumatizovaná matka, která si rovněž odnesla toto trauma a navíc jej ve specifické podobě jako „předané trauma“ předala dítěti. Jistým způsobem je pak traumatizován i otec, který je odtržen od dítěte. 

Na tomto místě bych chtěla upozornit, že psychická bolest aktivuje v mozku (což prokázala funkční magnetická rezonance) stejná centra jako bolest fyzická. Tedy když přijdete o dítě, bolí to stejně, jako když vám třeba řežou končetinu - a to bez ustání, bez možnosti zahojení a získání invalidity, což by byl vlastně krásný - protože stabilní - stav. 

Z takovéhoto psychického rozpoložení absolutně není možné se dostat svépomocí a naprosto na něj neplatí žádné standardní psychoterapeutické metody. V takovýchto případech je nutné, aby všichni zúčastnění, každý zvlášť a posléze alespoň dítě s odmítaným rodičem, absolvovali velmi sofistikovanou a specializovanou TRAUMATERAPII, která je schopná dát věci do pořádku. 
Po 26 letech výkonu advokacie v naprosto převážně rodinném právu konstatuji, že rodinné soudnictví trpí naprostým nedostatkem psychologů, zejména soudních znalců, jejichž výplody jsou navíc ještě často zcela ubohé. Psychoterapeuti hrazení státem jsou naprosto přetíženi a nabízejí „sezení“ tak jednou za měsíc, což je naprosto směšné. Na příklad psychoanalýza by v první intenzivní fázi měla probíhat minimálně čtyřikrát týdně... Podotýkám, že kvůli problémům se zákonem o soudních znalcích a tlumočnících řada soudních znalců - psychologů - v současné době vrací znalecké razítko, protože aby pracovali za 350,- Kč na hodinu, to mohou jít rovnou dělat přidavače na stavbu a pravděpodobně si vydělají stejně nebo i více. Tedy, co se znalců z oboru psychologie týká, předpovídám naší juvenilní justici brzké zhroucení pro jejich fatální nedostatek.

Nyní ale zpět k našim případům. Pokud jsem řekla, že je málo psychoterapeutů „na pojišťovnu“, respektive nejsou vůbec, vězte, že dobrý (slušný) psychoterapeut si bere minimálně 700,- Kč/hod. Docházení na účinnou psychoterapii je ovšem dlouhodobá záležitost, takže psychoterapie je schopna zcela klienta zruinovat. Na rozdíl od psychoterapeutů, kteří přece jen jsou a přece jen mají alespoň nějakou odbornost (kdo vysloví slovu „kouč“ v souvislosti s psychoterapií, riskuje ode mne užití brachiálního násilí), kdo už vůbec není, jsou TRAUMATERAPEUTI. Těch je jak šafránu a já osobně znám JEDNOHO, za kterého bych navíc ruku do ohně nedala... 

Případ Alexie je tedy výsledkem naprosté neschopnosti naší zdravotní (totiž psychologické) péče v kombinaci totální neznalosti elementárních základů vývojové psychologie (alespoň tu, prosím!!!) naších rodinně-právních soudců, kteří se v dané problematice patlají (pravda, poněkud nezaslouženě, protože oni mají rozhodovat právo, nikoliv odbornou pomoc) způsobem, který nyní vidíme v „plné polní“ u Alexie. Abych se pokusila věc přiblížit, je to stejné, jak kdyby dítěti otec zlomil nohu (nebo vidělo, jak tatínek láme nohu mamince), ta noha zůstal stále zlomená a soud nařídil, že dítko půjde do sportovního tábora, aby se naučilo s tatínkem běhat štafetu. DODÁVÁM: role násilník - oběť jsou genderově zaměnitelné a na každé straně může stát jak otec tak matka.
 
Sečteno podtrženo: svým nefunkčním systémem tady stát vytváří RETRAUMATIZOVANOU GENERACI DĚTÍ I RODIČŮ, přičemž to odnášejí samozřejmě ti nejslabší, kteří jsou tak zvaně zastoupení „sociálkou“, tedy OSPODem. Na ty všichni nadávají, povětšinou právem, ovšem dlužno říci, že tito ubožáci (či spíše ubožačky) v tom jsou taky nevinně, protože oni jsou SOCIÁLNÍ pracovníci s minimálním právním a prakticky neexistujícím psychologickým vzděláním. Často jsou ze své práce - a bezmoci - rovněž značně otrávení. V zásadě jsou děti, tedy nejslabší článek řetězu, jediní, kdo jsou bez právního zastoupení. Že děti mají mít advokáty, tvrdím dlouho nejen já, ale je to i stanovisko Unie rodinných advokátů, pokud mi je známo. (Jsem její členkou, tak asi to vím, že...)

Nicméně zpět k těm traumatům. To je pole neorané, a pokud někdo chce se o věci dozvědět více ( a zde opět podotýkám, že advokáti nesmí ani naznačovat, nedaj Bože nabízet své služby, navíc ještě v oboru jiném než právním, to by ČAK hnedle zas zbohatla na pokutách za kárné řízení), musí se oddat četbě. 

Zde předestírám seznam dostupné literatury, se kterou kdyby p.t. soudci a psychologové učinili to, co evidentně neučinili a co jsem učinila já, totiž přečetli si ji, pak by absolutně takovou botu jako v případě Alexie nemohli spáchat. Takže zde:
1) Heller, Laurente - Uzdravení vývojového traumatu, nakl. Fontána 2016.
2) Trauma, řád, identita - Výbor z textů ze seminářů „Prix Irene“ 2006-2007, Rafael institut Praha, 2008
3) Trauma, historie, svědomí - Výbor z textů ze seminářů Prix Irene 2008-2009, Rafael institut 2010,
4) Klímová, Helena, Rodina a trauma, Irene Press 2014
5) Wolyn, Mark, Trauma - nechtěné dědictví, Triton 2017
6) Levine, Peter, A. Trauma a paměť, Maitrea, 2015
7) Levine, Peter A., Probouzení tygra - léčení traumatu, Maitrea, 2011
8) Levine, Peter, A., Prevence traumatu u dětí, Maitrea 2014
9) Janov, Arthur, Prvotní otisky a jejich vliv na život člověka, Maitrea, 2012
10) Hughes, Daniel, A., Budování citového pouta, Institut fyziologické socializace, Praha 2017,
11) Izzová, Ellie, Předané trauma - druhotný traumaticky stres a zprostředkovaný šok. Triton 2019. (Měli by povinně číst soudci, advokáti i sociální pracovníci, aby si uvědomili, jakými traumaty procházíme a přebíráme na sebe i my).

Až to přečtete, myslím, že bychom se mohli bavit dál... Do té doby, než se tím prokoušou psychoterapeuti, psychologové a soudci Alexie, je bez šance, že by se jí mohlo ulevit a její život nabrat nový směr.

Zde k případu článek z Blesku: 

https://www.blesk.cz/clanek/regiony-brno-brno-zpravy/630880/zdeseni-odbornici-soud-jedna-s-malou-alexii-11-jako-s-veci-muze-to-mit-nedozirne-nasledky.html