A prý všechno začalo 24. února...

Tak nějak ze smutku jsem si pustila Lazebníka sibiřského. Všechno o Rusku tam je. Myslím, že to konečně mohu přiznat: pocházím ze staré rusofilské rodiny, moje prababička Vítěza zakládala s Leošem Janáčkem Ruský kroužek, jehož byla samozřejmě členkou. Kdo u nás neuměl rusky (minimálně ty 4 generace zpět), tak v rodině neobstál. Vzbouřila jsem se až já, a to nikoliv kvůli '68 (takového vulgarismu, jako směšovat ruské a sovětské, by se u nás nikdo nedopustil), ale protože jsem toho Dostojevského v předreformní azbuce prostě číst odmítla... Moje máma mi vždy říkala, že Rusko, to je 95 % odstředěné syrovátky a 5 % smetany. V dobách „hlubokého míru“, když jsme nemohli na západ, moje máti mě protáhla čedokářskými zájezdy Sovětským svazem. V Jaroslavli lezla na zvonici, v Dušanbe se přátelila s ruskými vojáky, co se právě vrátili z Afghanistánu a v tehdy Leningradě pronikla do Zimního paláce a jala se tam přehrávat scénky z dívčích románků od Čarské. V mých jednadvaceti mne opila na plech, když zjistila, že jsme v Moskvě a je jednadvacátého srpna. Společně jsme spolu zvracely z okna v asi čtrnáctém patře hnusného panelákového hotelu s výhledem na Vrabčí hory. V Novgorodě jsem viděla přes sto ikon Andreje Rubleva a přísahala jsem, že ještě jedna ikona a opět vrhnu - no, to už nehrozí, dnes by tu výstavu už nikdo nedal dohromady. Máma mě naučila, že Rusko je fenomén, který je třeba dlouho studovat. A to nikoliv v rámci strategických studií, ale číst Tolstého, Cvetaevu, Bulgakova a Pasternaka, poslouchat Šostakoviče a Prokofjeva, obdivovat Chagalla, Kandinského a Maleviče. A samozřejmě Tarkovskij: Solaris, Ivanovo dětství, dokonalý Stalker bratří Strugackých (jo... na ruskou sci-fi jsem zapomněla, to je příběh sám o sobě...) a vrchol... Andrej Rublev, že... Pamatujete na jaro '89, kdy před kiny stály fronty na Abuladzeho „Pokání“?

Je třeba mít na paměti ta slova maršála Kutuzova (ano, Tolstoj, Vojna a mír), když se obrací na knížete Andreje: „Ti se mi něco navyčítali za válku i za mír... a všechno přišlo právě včas... Všechno přijde včas tomu, kdo umí čekat...“

Jsem přesvědčena, že Putin neválcuje (a nakonec převálcuje, ať si každý říká co chce a ať každý touží po čemkoliv) Ukrajinu pro její bohatství, ani pro to, že chtěla vstoupit do NATO a do EU. Válcuje ji proto, že její vládci zradili ruskou duši. To je to, co neodpustí. Evropa vůbec nechápe, proč ve skutečnosti Rusko bojuje, protože bojuje o cosi, co se neobchoduje na burze a nezapisuje se do výkazu zisku a ztrát.