Kateřina

V druhé polovině padesátých let byl Seminář dějin umění na Filosofické fakultě v Brně taková zvláštní zašívárna. Všude řádilo budování světlých a ještě světlejších zítřků, a v tomhle doupěti buržoazní pavědy se sešly různé bytosti různého stáří, různého — povětšinou buržoazního, avšak i dělnicko-rolnického a kovozemědělského — původu a společně i každý zvlášť odolávaly již tehdy brblajícímu (následně) prof. Miloši Stehlíkovi, který zastával názor, že nač se zabývat dějinami umění (kterými se následně brilantně zabýval celý svůj život), když stejně všechno je v Itálii, tak nač se po něčem obdobném honit v zemi, která už tisíc let neexistuje, ale přesto všichni vědí, co je to zač — totiž Moravě.

Studentstvo mělo v té době jiného guru, a to prof. Alberta Kutala, pod jehož vedením vykutalo i jednu z nejslavnějších českých krásněslohových madon. Věděli od něj, jak taková gotická madona vypadá. Proto ji taky mohl můj táta, pilný to student páně profesora, statečně se vláčející po vlastech moravských na motocyklu zn. Jawa, v jakémsi zastrčeném koutě kostela u Holomóca poznat — Šternberskou madonu. Věděl, na co se kouká. Mohl tedy svůj batůžek, který rovněž studoval dějiny umění a úplnou náhodou se následně stal jeho ženou a mou matkou, požádat, aby rozprostřela jeho hubertus coby vhodné fotografické pozadí, a i s uloveným snímkem mastili zpět do centra vědeckého dění, které se kupodivu nacházelo v Brně (alespoň tehdy, že…).

Takovýchto „výpadů do terénu“ studentstvo podniklo pod odborným pedagogickým vedením řadu, a jedním z nich byly i vykopávky římského opevnění na jižní Moravě v Mušově. Pokud kopete archeologické vykopávky, není to (jak mi bylo řečeno) úplně velká zábava. Odebíráte lopatičkou, štětičkujete kdejaký nalezený střep a rovnáte do pravého úhlu provázky, které slouží coby vodítko k zakreslení lokace onoho každého příslušného střepu. Takže při štětičkování a lopatičkování žvaníte. Aby práce ubíhala rychleji, a tématem rozhovoru bylo i něco jiného než kvalita odebírané zeminy a hutně koštovaných pálavských moků, vymysleli si studentíci, že si budou hrát na maminku a tatínka. Do jaké… éééé… hloubky tato hra zašla, jsem nikdy raději nepátrala, leč přezdívky v té době vzniklé zůstaly dotyčným až do smrti. Můj otec byl „pápa Petr“ a navěky se mu říkalo Pápo. Naše posléze přední odbornice na holandské malířství, neteř jisté Růženy Vackové, Jarmila Vacková, byla „mamá Marcela“ a měla to taky jasný. Největší osobností v „rodině“, jak už samotné jméno mohlo napovídat, však byla teta Kateřina, která úsloví „kolik třešní, tolik višní“ bohatě naplňovala celý svůj život tak, že i její takřka celoživotní působiště, Divadelní ústav, by mohl vykládat.

Není se co divit, že se jejímu vědeckému zájmu stalo právě to, co je víc než život — totiž divadlo. I s tím vědomím, že je to pořád ještě umění, tedy něco podřadného oproti tomu, co žije pravdou budoucnosti. Proč taky hrát Shakespeara, když máme Čestmíra Jeřábka. Teta Kateřina však byla v tomto směru ještě větší podvratný živel než náš Táta. Tak, jako on dokázal najít krásu v baroku a neoklasicismu, ona si zcela nevědecky zamilovala postavu a osud Věry Ferbasové. S noblesou sobě vlastní ho povýšila na vědecké téma a z Ferbasky, tehdy považované za lehce pokleslou komičku, udělala fenomén. Svým pojetím tak trošku předběhla dnešní zájem o osobnosti, které se tehdy nepočítaly mezi „vážné umělce“. Kromě Věry Ferbasové byla totiž expertkou na divadelní operetu. (Už slyším ten smích — no to je věda, jéje!) Ale byla to věda. Její věda. Vždy přesně věděla, kde a kdo a s kým a proč a za kolik. Tedy za jaký honorář. A hlavně: jak dobře.

Byla to encyklopedie v lodičkách a s cigaretou. Měla jednu v puse, druhou v ruce a třetí připravenou. Tak se kouřilo tehdy. A mluvilo se jako o život. Ona měla zvláštní melodický hlas a ještě zvláštnější jadrný slovník. Dokázala popsat příšerné představení tak výživně, že jste se za břicho popadali. Mluvila v obrazech. I o lidech. Jeden byl „jako kočka v prachárně“, druhý „tahá vítr“, třetí „má místo nohou pavoučí hnátky“ a čtvrtý „našlapuje jako jezevčík s vodou v uších“. Když se rozjela, byla jako živý rozhlas. Jako kdyby běžel přenos z první republiky. Nebyla jen vědecký pracovník. Byla živel. Elementární. Neuchopitelná.

Zemřela na samém konci roku 2000. Jako by uzavřela století, ve kterém se narodila, a jako by už nechtěla být v tom, co bude. Nedivím se jí. Vždycky si dělala, co chtěla. A jak chtěla. Nechť je jí země lehká. Pokud tedy vůbec připustila, že by mohla být jinak než v oblacích.