Klára Samková o hubnutí

Kamarádka se pustila do hubnutí. Nejhorší jsou nevyžádané rady, tak jsem jich pár sepsala. Následně mne napadlo, že by se mohly hodit i dalším:

Boj s váhou je moje celoživotní téma.

Až do doby, kdy jsem začala pracovat na svém otěhotnění, moje váha nepřesáhla 65 kg, a to jsem začala propadat panice. Protože jsem nemohla přijít do jiného stavu, narvali do mě páni lékaři hormony. Sice jsem otěhotněla (medicíně dík), ale během prvních šesti týdnů jsem přibrala 18 kilo (!!!) a pak to šlo už jen nahoru... a to i po porodu, až jsem to dotáhla na 104 kg. Pomohl žaludeční by-pass, kdy jsem během necelého roku spadla na 54 (!!!), ovšem zdravotní komplikace, které jsem si tímto zákrokem přivodila, by vydaly na celou knihu. Řada z nich přetrvává doposud a následkem této chirurgické "léčby" na mne neplatí nic, co normálně při hubnutí platí. Z těch 54 kg, které byly mým dospělým životním minimem před cca 13 lety, jsem se nyní vyšplhala opět na 80 (samostatné téma je přechod, sviňa jedna...). Což je opět krajně nevyhovující a rozhodla jsem se,že to tak nenechám.

Systémem pokusů a omylů, včetně nejrůznějších diet, jsem dospěla k poznatkům, které by snad mohly být užitečné i pro ostatní, takže je zveřejňuji přes to, že zavání "nevyžádanými radami", což vždy jednoho akorát naštve. Ale co když v nich najdete inspiraci? Tak zde jsou:

a) všichni výživoví poradci jsou úplně, ale úplně na.... své věci nerozumí - vůbec... Mají jakési programy, které neumí přizpůsobit individuálním potřebám. Ztráta času, peněz a nervů. Bohužel toto platí i o lékařích. Jest nutno nastudovat... Zatím jsem našla 2 (slovy DVĚ) knížky, které jsou na dané téma použitelné: Margit Slimáková: Velmi osobní kniha o zdraví a Anita Johnstová: Ženy, které jedí ve svitu luny. Zbytek, na co jsem narazila, řadím do poličky, kterou mám nadepsanou "psychosračky aneb pop-ezoterika". Pravým důvodem toho, že si tyto publikace ponechávám, je, že mi to zvedá sebevědomí, čím vším je možno se také živit a evidentně uživit...

b) pohyb je fajn, ale představa, že v mém věku, blížícím se šedesátce, něco vysportuji, je prostě představa mylná. Na konci dne jsem tak stahaná jak čokl a nemyslím, si, že by na tom byla některá žena nějak významně jinak. (Alespoň ta z mé sociální bubliny). Představa hodiny ve fitku, případně dokonce dvoufázově ráno a večer, je sama o sobě způsobilá mne sklátit do hrobu. A to nemluvím o tom, kde bych ty dvě hodiny měla tak asi vzít, že... 

c) skutečně smutnou pravdou je, že jediné, co pomáhá, je NEŽRAT. A to zcela brutálně nežrat... Problém jídla pak je nutno rozdělit na tyto subkategorie 
aa) hlad 
bb) zvyk a sociální kontakty
cc) chuť. 

Ad aa) - hlad. Řeším tobolkami psyllia, které nabobtná a potlačí pocit hladu. K tomu je potřeba mít s sebou malou lahvičkou vody. Kromě toho, že je do sebe nasypu ráno a důkladně zapiju, přidávám si postupně i během dne, abych prostě hlad vůbec nepocítila, neb jinak dostanu okamžitě neovladatelné nutkání sežrat kdykoliv cokoliv... K tomu občas něco málo jako: poloviční polévku pho bez nudlí... vynechat pečivo (úplně), těstoviny, knedlíky - prostě mouku... ano, jogurt stokrát jinak: s kaviárem, s ovocem - různé druhy, s jednou (!!!) sardinkou bez oleje a tak. Jo. bez tuků. Prakticky 100 %. Na cukr, včetně do kafe, je nutno zapomenout. O takových sračkách jako jsou Coca-cola a jiné soft drinky ani nehovořím... POZOR: je nutno dodávat ve velkém doplňky stravy, a to minimálně: hořčík, draslík, vápník, vitamin C - já přidávám i Omega 3 mastné kyseliny, éčko a již léta beru Piracetam - výživa mozku. 

Ad bb) Zvyk je železná košile a zvyk "musím se najíst" lze překonat pouze mimořádným úsilím kognitivních mozkových struktur. V mobilu mám každé cca 2 hodiny připomínku, že si mám vzít protihladové psyllium. Zároveň si při tom uvědomím, že se NEPOTŘEBUJI najíst a vědomě si to zartikuluji... Problémy jsou se "sociálními kontakty", Mám poměrně dost byznys obědů apod... takže tři tygří krevety bez oblohy prosím... a tak podobně... Rodině jest možno říci pravdu, že tě ta kila se...ou, ostatním říkám, že mám zažívací obtíže (bohužel já je mám opravdu a ne malé), a to je osvědčený akceptovaný důvod, vzbuzující soucit a omlouvající nedostatečnou konzumaci. Mimochodem, touha mužů ženu nasytit se projevuje v tisíci a jednom způsobu, i v drahých restauracích jsem muži pobízena, "abych si dala"... je fakt sranda, do jakých poloh metamorfovala ta atavistická touha ulovit mamuta a přivléci jej ženě do jeskyně... 

Ad cc) chuť je strašná mrcha. Chuťové buňky jsou v podstatě jako gamblingu propadnuté osoby, neustále potřebují sytit podněty. Proto kromě psyllia s sebou nosím - a prostřídávám - chuťové podněty. Vymyslela jsem tyto (pozor, musí se jednat o výrazné chutě, oříšky nepomáhají...) Tic Tac, sušené brusinky a totální hit: zubní pasta. Minibalení White glo coconut oil shine. Stačí naprosto nepatrný ždibec a je to nejlepší zubní pasta s jakou jsem se kdy se kdy setkala... Další inspirace vítám.
Zatím mám dole 3 kg. Jedu dál...a přeju všem ostatním taky pevné nervy a úspěch. Jsme už sice pomalu obstarožní báby, ale tím spíš s sebou nemůžeme ta přebytečná kila vláčet. Cheeers!