Klára Samková: Pachová stopa - raritka české justice

Vašek Peričevič, přední člen a činovník Spolku Šalamoun, napsal krásný článek na téma „pachové stopy“. Tedy - krásný... bohužel z něj a z tam jmenovaných trestních spisů vyplývá, že i vy se můžete velmi jednoduše stát vrahem, pokud pes označí vaši pachovou stopu. Buď to můžete brát jako důkaz existence teleportace anebo ... že skutečně, ale skutečně tady nemá být obnoven trest smrti, protože jinak by se naše drahá trestní justice dopouštěla justičních vražd jako na běžícím páse.

I rozhodla jsem se sama přidat jeden osobní příběh na téma „pachové stopy“.

Měla jsem jednou jednoho klienta, jak praví výklad, „osobu veřejného zájmu“. Řekla bych teda, že to ho zájmu bylo až přespříliš, zvláště, když na něj padlo podezření, že my se mohl dopustit tr. činu pokusu o vraždu, a to na osobě, která byla rovněž „osobou veřejného zájmu“, i když podstatně menšího, avšak s o to většími latifundiemi mlékem a strdím oplývajícími a něco miliardek k tomu v bankocetlích navrch. Vražda se měla odehrát tak, že na dotyčného někdo vystřelil za temné pršlavé prosincové noci od zídky oplocení jeho pražské nemovitosti - něco mezi haciendou a barokním zámkem. Můj klient se stal podezřelým, neb bylo veřejně známo, že neměl dotyčného rád. Již představa, jak můj klient, který sice bankocetlemi takovými vidlemi přehazovatelnými kupami jako „poškozený“ (kterému ni vlas nebyl zkřiven na hlavě, leč otvor po střele v okně byl jasný, a tím pádem záměr taky) neoplývá, leč není mi známo, že by kdy vlezl do auta bez vlastního řidiče a co se týká jeho eventuální HR zdatnosti, tak o ní není pochyb, představa, jak se plíží svou ... ehm... prostorově výraznou postavou nocí v místě, kde oko kamery nezůstává suché, mne značně rozesmála. (Škoda, že advokát nemůže chtít po svém klientovi „rekonstrukci tr. činu“ - cvičně jsem to navrhla, tak tklivý a ukřivděný pohled jsem ani před tím ani potom již nikdy neviděla). Nu a abych se dostala k věci: volal mi vyděšený klient, že přišel - zcela neohlášen - nějaký chlapec z PČR k němu do kanceláře a chce od něj „odběr pachové stopy“. K čemuž mělo dojít stiskem plátěného erárního kapesníku v podpaží klienta, následným sterilním odebráním z podpaží a uzamknutí v "pachové konzervě". I ptal se mne vyděšený klient, že jako co má dělat... „VYHODIT, dveře otevřít pouze z důvodu nepoškození investičního majetku,“ zavelela jsem nekompromisně. Což bylo učiněno. Následoval telefonát - ano, čtete správně, telefonát z Kongressovky (pro neznalé: celopražská vyšetřovačka PČR), že jako aby se klient dostavil na místo samé opět za účelem odebrání pachové stopy. Dostavila jsem se s sebou: „Soudní příkaz k odběru máte, pane plukovníku (a já jsem tak ráda, že vás vidíííím!!!)“ Následující půl hodinu mi bylo vrchního šéfa pražské mordparty, Josefa Mareše, fakt líto, protože to zkoušel i „ze staré známosti“, jestli by odebrání pachové stopy neprošlo, v jednu chvíli došlo i na hrozbu CPZ a můj klient u vidiny opravdového dobrodružství a krááásnéhou soudíku o náhradu škody se vztyčil v celé své... šíři a s úsměvem jako sluníčko na tváři a slovy „konejte“ napřáhl k ubohému policistovi ruce k nasazení pout. Ubezpečila jsem pana plukovníka, že pachovou stopu si může následně klíďo odebrat i z klientova křesla (ano, již bylo poněkud pod jeho vahou prosezené), leč z hlediska procesního si jej může dát zarámovat ke svým jiným četným diplomům a pověsit nad psací stůl, totéž pak i v CPZ dle hesla „zavřít můžou - pustit musej'“.

Abych to zkrátila - nakonec to bylo trapný i panu plukovníkovi, i když se snažil hájit důstojnost PČR, co to šlo. Soudní ani jiný příkaz k odběru pachové stopy pochopitelně nikdy nepřišel. Pokus vraždy byl zastaven (zvláště po několika mých písemných dotazech, že chci vidět, když tedy je můj klient podezřelej, protokol o tom, jak byla odebírána ta pachová stopa z tý plotový zídky). Údajný poškozený pokusně zavražděný, zemřel poměrně nedávno bolestivou nemocí, která chodí a nevybírá si. Mému klientovi se dosud nepodařilo shodit, což jej mrzí, ale jeho finanční poměry se dosti zlepšily, zejména proto, že se může věnovat práci a nikoliv vyhýbání se odběru „pachové stopy“. A, pokud vím, Josef Mareš už není u PČR. A to je konec příběhu, milé děti!!!