Právo se zahalovat

Stále platná úvaha advokátky Kláry Samkové k rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku ve věci stížnosti muslimky pobývající ve Francii na to, že jí Francie bránila se údajně „svobodně“ po islámsku zahalovat.

autor: JUDr. Klára Samková, Ph.D.
publikováno: 24. 11. 2014

Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku rozhodl dne 1. července 2014 ve svém velkém sedmnáctičlenném senátu případ S.A. S. proti Francii (stížnost č. 43835/11). Rozhodnutí ESLP vyvolalo řadu reakcí, mimo jiné i Mgr. Huberta Smekala, M.A. Ph.D. - viz jeho článek Zákaz zahalování obličeje ve Štrasburku prošel v Bulletinu Centra pro lidská práva a demokratizaci č. 8/2014, a JUDr. Daniela Bartoně, LLM, Ph.D., který je prezentován v jeho článku Zahalování obličeje jako překážka vzájemného soužití. Pomiňme fakt, že právní hodnocení autora prvního článku se zcela ztotožňuje s Human Rights Watch, na jehož článek v textu také odkazuje. Pojďme se podívat na to, proč jsou bezpochyby excelentní právníci rozhodnutím Soudu tak pobouřeni.

K případu:

Stěžovatelka pocházející původně z Pákistánu se sama označuje za oddanou muslimku, která chce chodit zahalená vždy, když k tomu pocítí „duchovní potřebu“, na příklad v období ramadánu. Prohlašovala, že je ochotná se kdykoliv odhalit kvůli identifikaci a že někdy, na příklad k lékaři, ani burku, ani nikáb nenosí. Pokud chodí zahalená, činí tak zcela dobrovolně, jako výraz své náboženské víry.    

ESLP se musel vypořádat s argumentací Francie, která evidentně zvolila taktiku „obrany kruhovou palbou“ a k podpoře svého stanoviska sezvala veškerou argumentaci Úmluvy, která se mohla alespoň trochu hodit. Podle toho také vypadalo rozhodnutí Soudu. 

Co neprošlo:

Nejdříve Soud odmítl tvrzení Francie, že „nevyčerpala všechny vnitrostátní opravné prostředky“. Za tento přístup je nutno ESLP pochválit, neboť vzdorovat zákonu tím, že proti němu vznesu soukromoprávní žalobu u místního prvoinstančního soudu, je evidentně nesmysl.  

Stejně tak ESLP nepochybil, když zamítl argumentaci Francie, že stěžovatelka není obětí vzniklého právního stavu (tedy, řečeno jinak, že není aktivně legitimována k podání stížnosti). Soud správně uvedl, že aktivní legitimace stěžovatelky je dána tím, že zákon ji (subjektivně) staví před morální dilema, zda poruší zákon, nebo zradí své náboženské přesvědčení. Dále Soud zvažoval, zda Francie zasáhla do práva na soukromí, které je chráněno čl. 8 Úmluvy, a do svobody projevu náboženského vyznání, které je chráněno čl. 9. Autoři, jejichž články mne k sepsání této mojí úvahy přivedli, jásají nad rozhodnutím ESLP, že k porušení čl. 8 i čl. 9 došlo, a navíc Francii neprošla její argumentace, že k této právní úpravě přistoupila z důvodu „ochrany veřejné bezpečnosti“. Chodit v burce či nikábu není nebezpečné, protože do sukní hanáckého kroje se trhaviny mohou schovat úplně stejně dobře, nehledě na to, že batoh na zádech dnes nosí úplně kde kdo, o čemž se mohli bohužel přesvědčit maratónci v Bostonu. 

Soud také zamítl argumentaci, že by francouzská právní úprava mohla mít něco společného se zajištěním rovnosti mezi pohlavím. Tím ovšem jásot shora uvedených pánů kolegů končí, neboť ESLP přistoupil k prozkoumávání další podotázky: zda k tomu, co Francie udělala, měla nějaký rozumný důvod, tedy, řečeno specifickým jazykem Úmluvy, zda k omezení práv bylo vhodné poukázat i na jinak dosti nepopulární odst. 2 citovaných článků. Protože ty druhé odstavce se málokdy čtou, tak je ocituji celé: „čl. 8 odst. 2: Státní orgán nemůže do výkonu tohoto práva (rozuměj práva na respektování soukromého a osobního života – pozn. aut.) zasahovat kromě případů, kdy je toto v souladu se zákonem a nezbytné v demokratické společnosti..... ochrany zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných.“

Analogicky pak odst. 2 u čl. 9 zní: „Svoboda projevovat náboženské vyznání a přesvědčení může podléhat jen omezením, která jsou stanovena zákony a která jsou nezbytná v demokratické společnosti v zájmu veřejné bezpečnosti, ochrany veřejného pořádku, zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných.“ 

A proto stěžovatelka neuspěla. Neboť Francie pravila – a Soud jí dal za pravdu, že zahalování se šátkem, byť z náboženských důvodů, je něco, co porušuje „respekt pro minimální soubor hodnot otevřené demokratické společnosti“ a toto právě pod „ochranu práv a svobod jiných“ zařadili. 

Kolegové p.t. Smejkal a p.t. Bartoň ovšem prezentují jiný právní názor a rozhodnutí Soudu důrazně kritizují. Jsou nespokojeni s tím, že Francie se dovolávala hodnot označených jako „le vivre ensemble“ (vzájemné soužití), když pod toto údajně vágní ustanovení byly Francouzi zařazeny i takové hodnoty jako „bratrství“, „veřejná morálka“, „obecný zájem“ nebo „veřejný zájem“. Dr. Bartoň prohlásil, že se jedná o „velmi obecné koncepty, do kterých se vleze takřka cokoli“. Nu, Dr. Bartoňovi se tyto pojmy zdají vágní, mně se jeví být naprosto konkrétní. Stejně konkrétní jako pojmy, se kterými přece právo běžně zachází a pracuje, jako jsou třeba „dobré mravy“, „nápadně nevýhodné podmínky“, „bez zbytečného odkladu“ a tak podobně. Pro pochopení Francií citovaných charakteristik a hodnot, zaštítěných pojmem „hodnoty potřebné pro vzájemné soužití“ je však třeba jít ještě do dalších oblastí než je právo, což pohříchu nečiní ani nikdo z vážených kolegů, ani samotný Soud. Pro charakteristiky toho, co to je „vzájemné soužití“ je totiž nutné jít do sociologie, psychologie, kulturní antropologie a historie. Je nutné definovat, co je to, co činí naši evropskou kulturu „naší“, a to pro nás, Evropany, rozpoznatelně na první pohled. Tímto úhelným kamenem naší kultury je „to“ svoboda. Draze jsme za ni zaplatili tisíciletým vývojem naší společnosti, desítkami miliony životů, neuvěřitelným množstvím chyb a monstrózním množstvím omylů o to absurdnějších, že mnohé z nich byly vykonány s tím nejlepším úmyslem. 

„Svoboda“ je termín a pojem, kterým se ovšem ani Soud, ani mnou kritizovaní autoři vůbec nezabývali. Dokonce ani Francii s jejím užitím kdejakého článku Úmluvy nenapadlo, že by se měla zabývat právě obranou svobody! Přitom právě z problému SVOBODY daný případ vychází. Ona muslimská dívka totiž tvrdí, že se zahaluje SVOBODNĚ. Skutečně?

Co je to vlastně svoboda? Základním, ba přímo definičním znakem svobody je „schopnost a možnost vytvářet svůj vlastní život a být za to zodpovědný“.[1] Z lingvistického hlediska je pojem svoboda značně rozsochatý a skrývá minimálně tyto významy:[2]

1. Svoboda jako možnost uplatnit svoji vůli.

2. Svoboda jako nezávislost – a to nejen osobní, ale i národní či státní.

3. Svoboda jako stav osoby, která neuzavřela sňatek.

4. Svoboda jako stav bezstarostnosti a neomezenosti.

Všem těmto svobodám je pak společný jeden jmenovatel, a tím je neexistence postihu za svobodné jednání. A zde je první zádrhel, který měl Francii i ESLP zarazit, avšak ani po něm nevzdechli. Je jednání muslimských žen, které nosí a tvrdí, že chtějí nosit zahalenou vlasovou část hlavy, případně další části obličeje, případně šaty zcela zahalující postavu, skutečně svobodné? Skutečně jim nehrozí žádný postih, jestliže by toto nečinily? Ponechávám na každém čtenáři, aby si zodpověděl na tuto otázku sám a aby tak učinil u vědomí toho, že tresty nejsou ukládány jen trestním právem – ať evropským, ať šaríou, ale že největším nepřítelem svobodného jednání je sociální přinucení. 

Ostrakizace, vyloučení z komunity při některém druhu chování je trestem, který je i dnes a i v Evropě běžně vnímán jako situace ohrožující život jedince. Možná již nikoliv tak bezprostředně a fatálně jako v minulosti, ale přesto. Abychom mohli zcela jednoznačně odpovědět na to, zda vůle, s níž chce stěžovatelka nosit šátek, či mít zakrytý obličej, musíme vyloučit, že by takové ženě, která by takto nečinila, nehrozilo doopravdy vůbec žádné nebezpečí. Jinými slovy, zda se může skutečně svobodně a bez hrozby jakýchkoliv následků rozhodnout, že takto oblečená a zahalená chodit nebude. Rozmyslete si dobře, než odpovíte, že určitě nehrozí, že jsme přece v Evropě. Ale i v Evropě každá lidská bytost žije ve svém sociálním prostředí. 

Ptejme se tedy dále: i v tomto svém sociálním prostředí má žena tuto volnost, anebo je sociální normou, že se bude více či méně zahalovat? A ještě další otázka: jestliže se žena skutečně svobodně rozhodne, že se zahalovat nebude a to navzdory svému sociálnímu prostředí, může jí stát zaručit svou naprostou ochranu, dodržení a vynucení této její svobody vůči všem ostatním členům společnosti, včetně její sociální komunity? Jestliže se mnou souhlasíte, že na tyto poslední otázky je odpověď NE, měli byste souhlasit se mnou i v tom, že s tou skutečnou svobodou zahalovat se to je nějaké nahnuté, řekla bych. 

Dostáváme se totiž do situace, kdy při poskytnutí „svobody zahalovat se“ není státem garantována svoboda „nezahalovat se“. A to je něco, co se bytostně dotýká jako ženy i mě osobně. Protože není-li dnes Evropa schopna ochránit ženy z určitého sociálního prostředí proti jejich svobodné vůli „nezahalovat se“ a toleruje sociální tlak, které je k takovému jednání „svobodně“ vede, pak je otázka, jaký sociální tlak přijde na ženy příště. Ne na ty muslimské, ale na nás, na obyčejné matky, co v jedné ruce táhneme nákup a v druhé ruce vlečeme dítě do mateřské školky, abychom si za pár tisíc mohly jít dřepnout někam ke kase nebo do nějakého úřadu si vydělat na chléb náš vezdejší.

Paradoxně to, co vyslovil Evropský soud o lidská práva, nebylo pošlapání práv všech žen – muslimek, které se rozhodly se zahalovat. Bylo to potvrzení svobody nás, ostatních žen, ať muslimek, ať jakéhokoliv jiného náboženství či ateistek, že nikdo nemá právo vyvíjet na nás jakýkoli sociální nátlak, abychom chodily jakkoliv oblečeny/neoblečeny, bychom se chovaly jakkoliv jen proto, že to je „sociální norma“. Navíc, zcela až absurdně, nám soud ochránil naši víru a naše právo ji svobodně projevovat. Například jiným způsobem než tak, že bychom svou víru – tedy své duševní a duchovní prožívání světa – dávaly najevo vnějškovými znaky. 

Otázka zahalování se muslimských žen nemá s náboženstvím, náboženskými svobodami či svobodou vyznání vůbec nic společného. Jedná se čistě a jednoznačně o poskytnutí ochrany dle čl. 5 Úmluvy, který říká: „Každý má právo na svobodu a osobní bezpečnost …“

Ano, já vím, že další věta článku 5, odst. 1 říká „Nikdo nesmí být zbaven svobody....“ a následuje výčet výjimek, kdy člověk může být zbaven svobody, jako je třeba „zákonné uvěznění“, takže k čl. 5 se takřka automaticky přiřazuje otázka zbavení svobody, zejména v souvislosti s trestním právem. 

Ale znovu: Co je to svoboda? Je to opravdu jen vězení? Nebo to jsou také sociální omezení, přímusy, faktické podrobení se povinnosti silnější než zákon? 

Chápu, že oba vážení autoři mnou kritizovaných článků toto vůbec nechápou. Oba totiž jsou mladí, perspektivní, excelentně a exkluzivně vzdělaní muži s vysokým sociálním statusem (mimo jiné oba učící na univerzitách) a s ekonomickým statusem zajišťujícím jim podstatně vyšší než průměrný příjem. Chápu, že se těžko kdy setkali se sociálním distancem, s oním neviditelným stropem, zdmi i podlahou, které vás mučivě vytvarují do podoby, která má se svobodou a svobodnou vůli málo co společného. Chápu, že JUDr. Bartoň nahlíží na daný případ jako na případ omezení náboženského vyznání, neboť je primárně věřící, potom je muž a teprve na posledním místě stojí jeho člověčenství. Já jsem nejdříve člověk, potom jsem žena a tyto obě moje charakteristiky jsou korunovány vírou. Proto se nemůžeme asi názorově sejít.

Koho však vůbec nechápu, jsou ženy, které k tomuto případu mlčí. 

Naprosto nechápu soudkyně – ano, soudkyně! – totiž ty dvě, které proti rozhodnutí ESLP ve věci „zahalování“ hlasovaly proti, německou soudkyni Angeliku Nussberger a její švédskou kolegyni Helenu Jäderblom. Ty tvrdí, že soud „obětoval práva konkrétních jednotlivců abstraktním principům a posvětil zákaz nepřiměřený sledovanému cíli, přičemž tento cíl je navíc jen těžko slučitelný s důvody pro omezení lidských práv, které zná Evropská úmluva o lidských právech.“ Nikoliv, milé dámy. Je mi líto, ale jste to vy dvě, kdo nechápete, že soud, jehož jste členkami, ochránil práva poloviny osob, které spadají pod jurisdikci Evropského soudu pro lidská práva. To je prakticky celá Evropa plus asijská část Ruska. Více než 750 milionů lidí. Polovina z nich, tedy 375 milionů osob, jsou ženy. Ženy, které se ke svobodě protrpěly bezprávným postavením od starověku k novověku, ženy, jejichž nezávislé představitelky byly po staletí a po tisících upalovány jako čarodějnice, ženy, které si vymohly desítkami let tvrdých bojů hlasovací právo, ženy, které se dějinným dopuštěním dvou světových válek dopracovaly i k emancipaci pracovní, neboť při nedostatku pracovních sil i jejich umu začalo být zapotřebí. 

Mohlo by se zdát, že český případ nemá s tím francouzským nic společného, neboť dívky, o jejichž pokrývky se jednalo, se dožadovaly práva nosit šátkynikoliv zahalenou tvář. Ovšem nyní pozor: zahrnuje právo nosit zahalené vlasy i právo nosit zahalený krk? Případně bradu? Je zřejmé, že zahalení části obličeje rouškami, případně vlasů, zcela změní výzor dotyčné. Budeme tedy upravovat, jak moc či jak málo musí být šátek přitažen, zda musí/nemusí být vidět uši a podobně? Asi se shodneme na tom, že takováto úprava by byla nesmyslná. Takže souhlasit s nošením šátků všeobecně? V tu chvíli jsme zpět na původní otázce – a jakých šátků. Toho, čeho se všichni podvědomě obávají, je „syndrom pomalu vařené žáby“. Prostě si zvykneme nejdříve na šátky, potom na zahalování krku a části obličeje a než se nadějeme, budou nám tady naše kolegyně povinno- nepovinně chodit v beztvarých pytlích a s mřížkami na obličejích. A navíc zde bude zákonný precedent o tom, že šátky jsou přece povoleny. Nepochybuji o tom, že slovutní profesoři jak práva šaríji, tak i práva evropského, předestřou spoustu právních argumentů o tom, že přece i zahalování obličeje nikábem je úplně, ale úplně dobrovolné, takže proč ubohé ženy nutit chodit nezahalené. 

V tomto směru jsem zastánkyní fundamentalistických pozic a velmi jednoduchého popisu současného faktického stavu: v Evropě je zvykem, že zcela přikrytou vlasovou část hlavy nosí jeptišky. Jsou to osoby nikoliv světské, ale oddané svému náboženství. To je vzkaz, který svým ústrojem hlásají. My ostatní tušíme, že na dostihy by bylo vhodné přijít s rajcovním dámským kloboučkem a jinak se přiodíváme kulichy, beranicemi, čapkami, barety, šálami ba i šátky, a to především coby ochranou před nepříznivými klimatickými podmínkami. Záleží na nás, co si vezmeme. V případě muslimských šátků však nezáleží na jejích nositelkách, zda si jimi přiodějí, či nikoliv, a proto je považuji za pouhý první krok na cestě, na jejímž konci je úplné zotročení žen, jejich zavření a zahalení, zničení jejich osobností a vůbec osoby jako plnoprávného člena lidské společnosti. 

Právě proto ještě více než disentující soudkyně ESLP nechápu českou veřejnou ochránkyni práv, paní Annu Šabatovou, které musí být rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva známo. To, že v případě muslimských žákyň českých škol se jednalo „jen“ o hidžáb, tedy šátek a nikoliv o francouzský nikáb, tedy úplné zahalení, považuji za nepodstatné, podstatný je systém, který je v obou případech tentýž. 

Připomeňme si, že podle četných nálezů Ústavního soudu mají nálezy Ústavního soudu obecnou platnost a závaznost ve všech obdobných případech. Tím spíše stejný princip platí pro rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva. Úmluva o lidských právech a svobodách je součástí Ústavního pořádku ČR a judikatura soudu coby přímá implementace tohoto mezinárodně-právního závazku je nutně závazná pro ČR rovněž. 

V případě zahalování se na veřejnosti rozhodl Velký Senát ESLP v poměru hlasů 15 ku 2, tedy ve většině, která, upřímně řečeno, dalece předčila veškerá očekávání a která dává jen velmi malý, pokud vůbec nějaký, prostor pro to, aby disentní stanoviska v dalších eventuálně následujících případech převážila nad názorem již vysloveným. Je tedy zřejmé, že veřejná ochránkyně práv vědomě razila a razí právní názor, který je v příkrém rozporu s ústavním pořádkem České republiky. A to je, řekla bych, ještě horší zpráva než otázka samotného zahalování či nezahalování. Svědčí totiž o tom, že osobní názor osoby, která se má stát útočištěm pro nejslabší a nejutiskovanější, z ideologických důvodů vítězí nad tím, co je ze zákona považováno za výkon spravedlnosti. 

Jestliže si evropské ženy zaslouží, aby byly Evropským soudem ochráněny tak, jak ochráněny byly, je nutno zároveň konstatovat, že postoj paní Šabatové je něco, co si nezasloužily ani české ženy, ani čeští muži, bez ohledu na víru či cokoliv jiného. Svévolné porušování práva si totiž nemá dovolit nikdo – tím méně osoba, která je ustavena k jeho ochraně. Jaké bude mít pro české občany tento postoj jejich „ochránkyně“ následky, lze těžko předvídat. Jedno však lze postavit najisto: posílení důvěry v právní stát to určitě nebude.

Autorka je advokátkou v Praze.

[1] Yalom, Irvin, D.: Existenciální psychoterapie. Portál, Praha 2006, str  225 a násl.

[2] Samková, Klára, A.: Romská otázka – Psychologické důvody sociálního vyloučení Romů, Blinkr, Praha 2011, str. 16-31.

(publikováno v Bulletinu advokacie: http://www.bulletin-advokacie.cz/pravo-se-zahalovat)