Narodila jsem se v Blekfíldu. Dětství jsem prožila v Blekfíldu. Časnou dospělost jsem prožila v Blekfíldu. Pak jsem zdrhla do Práglu – a vracím se do Blekfíldu. Protože dobří holubi se vracejí…
Narodila jsem se v jedné z těch velikých prvorepublikových vil naproti Šrébrákům. Můj dědeček, významný botanik a vedoucí katedry lesní botaniky na Vysoké škole lesnické ji koupil „po Němcích“ v blahé naději, že profesorský plat přece takový barák hravě utáhne. Inu, v roce 1945 se to tak jevilo. Po roce 1948, zvláště po zkonfiskování rodinné textilní továrny ve Dvoře Králové nad Labem, „Zlatník & Tlapák“, která patřila mému pradědečkovi a která vyráběla, jak hlásaly reklamy „první stálobarevné bavlnky v Čechách“ se to tak jevit přestalo. Takže rodina sice měla barák jako hrom, ale taky měla nucené podnájemníky, nekonečný dluh, splácený prarodiči někdy do konce 60. let a všude pekelnou zimu, protože potřebné množství koksu na topení naprosto neodpovídalo finančním možnostem obyvatel domu. Jo – a na půdě zapomenuté dokumenty původních majitelů, včetně „průkazu o rasové čistotě“. Mám ho dobře schovaný – to když by přišli, jak je to dnes zvykem, s nějakými „restitučními“ nároky a odškodněním za vyhnání.
V přízemí bydleli prarodiče a já strávila mnoho chvil v dědečkově pracovně, vonící herbáři. Babička mě po večerech učila německy, protože v Brně nepřicházelo v úvahu, aby dívenka „z lepší rodiny“ německy neuměla. Učila mě taky hrát na klavír – ale já jsem se nedala: prosadila jsem si flétnu.
Mé dětství, to jsou Šrébráky. Jelikož jsem o pět let starší než Petr Fiala, jehož rodný dům je naproti, jen trochu výš na Jugoslávské, tak jsme se na prolízkách asi nepotkali. Což je pravděpodobně dobře, stejně je asi dobře, že jsme se nepotkali ani následně, protože bych mu asi něco řekla…
S první třídou nastalo dilema, do které základky mě přihlásit. V zásadě byly tři možnosti: Zemědělská, Vranovská a Merhautka. Zvítězila Merhautova, neptejte se mě proč. Asi proto, že tam šli všichni moji kamarádi ze školky odnaproti přes park, z Jugoslávské – ostatně ta školka tam je dosud.
Na ZŠ Merhautova jsem vychodila všech osm tříd základní školy. Na lomu v Hádech, který byl vidět z každé z mých tříd, znám každý kámen, zlom, odskok. Hodiny byly nekonečné, a tak jsem skenovala terén. Upřímně: proti Hádům cosi mám… Pak mě naši „procpali“ na gympl na Lerchovu. Protože tam byli nějací známí. Proto. Na vysvědčení se „samýma“ se nehrálo, neb to byla podmínka nutná, nikoliv však postačující.
Jak jsem rostla, okruh mého samostatného působení se rozšiřoval. Od druhé třídy jsem chodila do „Lidušky“ na Vranovskou. Zobcová flétna – posléze osm let, oba cykly Lidové školy umění. Koncertovací děťátko, kterému rodiče zavčasu vysvětlili, že se hudbou neuživí, takže žádná konzervatoř nebude. Tu cestu na Vranovskou znám poslepu. Zvuk těžkých vrat a točité schody do patra. Pan učitel Kutnohorský. Můj diplom s prvním místem v celostátní žákovské soutěži si nechal na zdi i tehdy, když jsem od něj odcházela. Snad jsem mu jím udělala radost. Ve dvoře Lidušky byl zadní trakt a v něm taneční sálek, kam jsem chodila pět let na „rytmiku“. Mein Gott, už ne! Nejsem sportovní typ a ba-ba-baletní už vůbec ne. „Jestli tam nechceš chodit, tak si to vyřiď“, řekla mi v mých asi jedenácti máma v blahé naději, že se budu stydět a neodhlásím se. Odhlásila jsem se. První vzdor dítěte. Na své účinkování na tanečním vystoupení s „baletním oddělením“, které jsem spoluspáchala v Divadle bratří Mrštíků za bedlivého dozoru nejširšího příbuzenstva vskutku nikdy nezapomenu. Tančila jsem plameny draka, kdyby vás to zajímalo, a to s dopomocí tehdy módních silonových šátků. Takto vznikají dětská traumata…
Později se můj okruh samostatných výprav do okolí zvětšil, se spolužákem a sousedem Martinem Němcem (bydlel naproti na Žampachově a v noci jsme si přes zahrady tajně posílali světelné signály) jsme založili klub „Ontário“ a podnikali jsme i s dalšími spřízněnými spolužáky dobrodružné výpravy do okolí. Do míst, kde je dnes luxusní zástavba. A někdy až do Čertovy rokle na Lesnou! V zimě to jistil zimák. Bruslení bylo a dosud je jedním z mála sportů, který mne baví. Proč se dnes nikde na pidikluzištích, které jsou občas se slávou provozovány, nevyhrává ten správný pop? Jak bez něj kroužit? Když šel zimák k zemi, plakala jsem…
Můj přístup ke sportu byl především dán prioritami mých rodičů. Co chcete po dvou historicích umění? V tradici mé matky bylo, že dáma v zimě nevychází a když, tak v persiánovém kožichu za účelem ozdobení společnosti svou účastí, a to zejména v době plesové sezóny a divadelních premiér. O to větší význam měl pro mě Franta, Martinův tatínek. Ten byl totiž sportovec tělem i duší a brával mě s Martinem na stadion za Lužánkami. Pravda – do dálky jsem skákala co ostatní do výšky, běh připomínal přesun parního válce, ale byl to adrenalin! Jo! Byl!! Kdyby nebyli emigrovali… do Ontaria, kdo by to řekl… možná ze mě nebyl sportovně beznadějnej případ. Stadion za Lužánkami je pro mne místo ztraceného potenciálu. Chci ten potenciál zpět! I pro ten stadion. Dnes už hlavně pro ten stadion.
Lužánky. V zimě další kluziště. V létě prolízačky, které navrhl Alois Mikulka. Nikdy netušil, jak jsem jej milovala. Jej. Ty prolízačky taky. Jeho pohádky. Jeho obrazy. Jeho návštěvy na Petrově v řezbářském ateliéru Heřmana Kotrby, kde jsem seděla na ponku, uši jak netopejr a poslouchala, co si špitá intelektuální elita Brna, která se vždycky zastavila „jen tak na pokec“.
Husovice a jejich rozpadající se hřbitov. Židenice a filmový klub. Za rohem bydlel Honza Beránek, hóslista v Brněnské filharmonii a známý jazzman v kapele Ornis, který dbal o moje hudební vzdělání, kterého se mi nedostalo v Lidušce. Židovský hřbitov, na kterém posléze spočinula moje milovaná teta, svého času známá psycholožka Věra Capponi.
Vila Tugendhat. Stačilo přeskočit plot a mohli jste se procházet se kolem, špinavými okny nahlížet do zchátralého interiéru, o který nikdo nedbal. První pusu jsem dostala na její terase, za svitu luny a hvězd, kdy se o nějakém střežení objektu nikomu ani nesnilo. Tím odvážným mladým mužem byl… no… možná to bylo příznačné. Dnes je to PAN architekt. Tehdy nám ale bylo patnáct…spolužák z gymplu. Ovšem to už je jiný příběh, příběh nikoliv Blekfíldu, ale Monte Bú. Takže o tom jindy…
1. třída
