Stanovisko Kláry Samkové k opakovaným nálezům Ústavního soudu k otázce střídavé péče

Ústavní soud se opakovaně vyjadřuje k otázkám střídavé péče. V posledním svém nálezu z 10. 5. 2022 uvedl, že nízký věk dítěte není důvodem pro odepření střídavé péče.

(K tomu viz: ÚS: Pokud nejde o kojence, nelze vyloučit střídavou péči kvůli nižšímu věku dítěte - Česká justice (ceska-justice.cz )

V zásadě jde dle mého názoru Ústavní soud správným směrem, ale měla bych k tomu pár připomínčiček:

1) zejména pánové - tedy dle mého názoru výlučně pánové - si pletou „péči“ a „čas, kdy je dítě u mě“. To, že otcové mají dítě v „péči“, totiž bohužel dle mého názoru velmi často znamená, že dítě je u otce, avšak ve skutečnosti o dítě pečují jeho rodiče, případně jeho nová partnerka. Což zejména to druhé je naprosto archetypálního charakteru, a to již od dob krále Šalamouna a jeho rozsouzení dvou žen, kdy každá tvrdila, že dítě je její. Dnes je pro řadu nových partnerek otců dítě vítaný bonus - když jsou s ním na hřišti, tak se nikdo neptá, zda dotyčná to dítě porodila, ale okolí se rozplyne „jéééé - vy máte krásnou holčičku!“. Toto je bohužel o hodně častější, než by se na první pohled zdálo.

2) „...tak jestli mě opustíš, přijdeš o děcko, svině...“ je částečně varianta ad 1, ale hnacím motorem je pomsta. Má to ještě subvariantu: jo tak ty chceš vypořádat SJM a myslíš si, že něco dostaneš, ty kurvo? Tak pěkně bude střídavá péče a ty si to rozmyslíš... V subvariantě... je mi líto, téměř pravidlo. Naprostá většina matek couvne.

3) Jo tak ty nechceš udělat s prachama stojku, holoubku? No tak to už dítě v životě neuvidíš... Aneb, buďme genderově vyvážení, vydírání funguje na obě strany, a to i ze strany žen. K tomu se z jejich strany druží i to, že za „stejnou životní úroveň“ považují, že otec dítěte „maká jak mourovatej“ dvanáct hodin denně, zatímco paní matka požívá výhod „stejné životní úrovně". Nějak nemám dojem, že přijít po dvanácti hodinách z korporátu ve stavu praktického zombie na straně jedné a řešit otázku barvy gelových nehtů na straně druhé implikuje užívání „stejné životní úrovně“.

Přísahám na hlavu svého vlastního dítěte, že co se týká „úpravy poměrů k dítěti“, tak minimálně z 80 % nejde o dítě, ale o majetek. Pakliže se vyřeší majetek, dítka se vyřeší převelice rychle. Je to smutné, ale je to tak. Z tohoto hlediska je ovšem naprosto schizofrenní přístup „OSPODů“, které se setrvale a aktivně odmítají zabývat čímkoliv jiným „než dítětem“ a tváří se, jako kdyby dítě žilo ve vzduchoprázdnu. Z hlediska soudního procesu pak je mimořádně nešťastné, že úpravu péče o děti, rozvod a vypořádání společného jmění manželů soudí různé senáty, ba dokonce i různé soudy... (jo - ještě jsem zapomněla na výživné manželky). Spojení těchto věcí do projednávání před jedním soudem považuji za zcela zásadní, protože to, že (a to kterákoliv ze stran) tvrdí u každého soudu něco zcela jiného dle toho, jak to zrovna potřebuje, je naprosto běžné. A advokát aby si pak nohy uběhal a ufotil se z různých spisů, když má ty protichůdné výroky protistran dát dohromady...

Summa sumárum tedy, kéž by všichni otcové, kteří se domáhají střídavé péče, o děti skutečně pečovali! Kéž by - a to zejména matky - přestaly styk s dětmi podmiňovat neadekvátním finančním vyrovnáním! A kéž by, kéž by... to soudy byly schopny pochopit a spravedlivě rozsoudit!