Trocha psychoanalytického pohledu a to nejdříve k odstranění Koněvova památníku a nyní přejmenování Koněvovy ulice:

K tomu přidám vzpomínky na dvě muzea, která jsou od sebe vzdálena tisíce kilometrů a dobře charakterizují právě toto přijetí či nepřijetí historie:

V japonské Ósace bylo Muzeum lidských práv (https://en.wikipedia.org/wiki/Liberty_Osaka) stačila jsem jej navštívit v roce 2016, tedy dříve, než bylo pro naprostý nezájem veřejnosti zavřeno. Ani se tomu nezájmu nedivím, protože celá ta exposice byla naprosto schizofrenní. Hovořilo se tam o několika skupinách, které byly údajně diskriminovány. Pamatuji se na Korejce, na původní obyvatele nejsevernějšího velkého japonského ostrova Hokkaidó a na homosexuály. Pak ještě něco málo vím o příslušnících sociální skupiny eta – v podstatě japonské obdoby indických nedotknutelných. Ale nebylo tam napsáno KDO je diskriminoval (Japonci, že…) ani JAK byli diskriminování (někteří skutečně velmi ošklivě, prakticky na hranici života – ale to jsem se dozvěděla někde úplně jinde.) Takže jste měli prezentovány oběti bez pachatelů. Říci, že to bylo zcela úchylný, vůbec nevystihuje podstatu věci. Bylo to naprosto nesrozumitelné, ahistorické (žádná data či dokonce snad vročení nebyla uvedena) a celé to vypadalo, že kurátor výstavy právě utekl z blázince.

Letos v lednu jsem navštívila Volgograd, dříve Stalingrad. Kromě obligátního muzea II. světové války a speciálně bitvy o Stalingrad tam mají ještě jedno muzeum, Muzeum ruské historie (https://volgograd.myhistorypark.ru/expositions/). Strávila jsem tam asi čtyři hodiny, protože to bylo prostě (co jiného v Rusku čekat) ooobrovský, bylo toho děěěsně moc a samozřejmě než jsem se zase vpravila do ruštiny a azbuky, chvíločku to trvalo… V „historickém parku“ bylo několik oddílů a po „Velikoj poběde“ následoval oddíl dějin od II. světové války do rozpadu SSSR. Řekla jsem si: „To jsem teda zvědavá, chlapci, jak s s tím Stalinem vypořádáte!“ Nu a vypořádali se… Obrovským panelem s nápisem „Kult ličnosti – tragedija naroda“. A pěkně všechno po pořádku. Beriovo vraždění, Stalinovy čistky, Solženicyn, Sacharov… tragédie národa a úcta těm, kdo byli perzekuováni – často až k smrti… Nikdo, NIKDO nebyl z historie vyloučen. Ani vrazi, ani oběti. Protože ti všichni představovali historii národa.

Tyhle zkušenosti však říkat historicko-idiotům z TOP09 a od Pirátů, toť evidentně marno…