Úvod ke čtenářskému deníku

Každý máme svou drogu a každý máme svůj způsob, jak se vypořádat s tím, čím procházíme a čemu se říká život. Podstatnou částí mého života jsou knihy. Začalo to velice, velice dávno.

Vyrostla jsem v bytě, kde byly uskladněny dvě vědecké knihovny. Dědeček byl profesorem botaniky na Lesnické fakultě v Brně a táta je historik umění, pracující dlouhá léta nejdříve v Muzeu města Brna a pak v Ústavu dějin umění Akademie věd. Oba měli své knihovny a kartotéky. Ve sklepě naší rodinné vily, v bývalém bytě domovníka, byla ještě „odkladná“ knihovna. Sestávala z obrovských, na tmavo namořených regálů z knihovny mého pradědečka. Ten v dobách c. a k. rakousko-uherské monarchie a první republiky vlastnil ve Dvoře Králové nad Labem továrnu vyrábějící „první stálobarevné bavlnky, vlny a příze v Čechách“. Zisk z ní investoval jednak do uměleckých sbírek (bohužel ne příliš valné kvality), do sbírky rukopisů a také knih. V přízemí jeho domu poblíže hlavního dvorského náměstí měl svou velkou soukromou knihovnu, kterou v závěru života otevřel svým spoluobčanům. Ty regály u nás v suterénu byly jejími pozůstatky, a to i co se obsahu týká. Postupně byly do ní zařazeny další „zbytkové knihovny“, zejména část odborné právnické knihovny mého druhého pradědečka z matčiny strany, který byl za první republiky soudcem Nejvyššího soudu. V dobách mých studií, odehrávajících se v první polovině 80. let, to byl pramen právnického vzdělání přímo k nezaplacení. Drobným problémem však bylo, že prezentovat takto nabyté vědomosti u zkoušek na právnické fakultě by bývalo bylo... kontraproduktivní.

Přestože jsem byla obklopena knihami, nebyla to kniha z „domácí produkce“ která byla tou první, kterou jsem přečetla. Pamatuji si, jak v pololetí první třídy nám škola doporučila ke koupi první dvě knížky jako čtenářský počin, přičemž zároveň zprostředkovala jejich koupi za nekomerčních podmínek. Že podobné akce v rámci dnešní základní školní docházky zanikly, považuji za extrémní chybu. Stejně jako to, že ve školách se již nechodí na pravidelné preventivní lékařské prohlídky a nejsou organizovány i pravidelné zubní lékařské prohlídky. Prostě přerod tzv. socialistické v tzv. kapitalistickou společnost znamenalo v nejednom případě vylití vaničky i s dítětem. Nicméně zpět ke knihám: Moji rodiče mi tenkrát zakoupili oba doporučené tituly. Nepamatuji si jejich názvy, ale pamatuji si velmi přesně jejich vzhled. Byly čtvercového formátu, s velkými, graficky velmi dobře pojatými písmeny, se spoustou velmi dobrých ilustrací. Obzvláště se mi líbil obrázek rozkrojeného jablíčka.

Mojí další „první domácí“ knížkou byl v podstatě cestopis s názvem „Huria hledá cestu do nebe“. Napsala ji zcela zapomenutá spisovatelka z malé moravské dědinky od Brna, Jiříkovic, Barbora Markéta Eliášová. Což byla naprosto pozoruhodná žena. Vyrostla v nejchudších možných poměrech, avšak vypracovala se vlastní pílí a užitím svého intelektu na učitelku jazyků a poté se oddala cestování. V letech 1912–1929 vykonala čtyři cesty do Japonska a také do jižní Afriky, jihovýchodní Asie a Austrálie. Jako první Češka cestovala kolem světa. Svým osudem připomíná slavnou francouzskou cestovatelku po Tibetu Alexandru David O´Neelovou, autorku úchvatného „tibetského“ románu „Mipam – láma s paterou moudrostí“. Stejně jako její vrstevnice O´Neelová, i Eliášová psala cestopisy. Po antikvariátech se mi v průběhu let podařilo sehnat „Hanako – román moderní japonské dívky“ z roku 1944, „Sunae a Kétai – korejské děti“ z roku 1940 a cestopis „Rok na jižní polokouli“ z roku 1928 (na wiki je rok uveden špatně). Její příběh maorského děvčátka Hurii mne však ovlivnil zcela zásadně. Jeho hrdinkou je malé děvčátko z Nového Zélandu, kterému zemřela maminka a ona podle staré maorské pohádky se vydá v člunu na moře směrem na západ, aby ji našla. Je zachráněna transoceánským parníkem, na kterém se postupně setkává s různými dětmi různých národů a národností. Naprosto mne – v mých tehdejších sedmi letech – zaujal příběh Kitty, australské divošky, kterou se „hodná“ manželka anglického úředníka rozhodla adoptovat, odvézt do Anglie a tam jí dát „vzdělání“. Série průšvihů Kitty byla tak omračující, že dáma od svého původního záměru upustila a Kitty vezla zpět do australského buše... Průšvihy Kitty, které jsem já už tehdy ovšem za žádné průšvihy nepovažovala, pochopitelně pokračovaly i na lodi a moje sympatie ke Kitty vzrůstaly každou přečtenou větou. Přes svůj maximální zájem jsem však některým větám v této pasáži knížky nebyla schopná porozumět. Šlo zejména o větu, při které madam vykládala lodní ošetřovatelce, že je velmi vděčná kapitánovi lodi, že jí vůbec dovolil vzít Kitty na palubu, a to dokonce do první třídy. „Možná je to tím, že kapitán je Japonec – anglický kapitán by to zcela jistě nedovolil nikdy...“ Éééééé – WTF? Moje první srážka s institucionálním koloniálním rasismem proběhla v mých sedmi letech a od té doby se můj postoj k němu nezměnil...

Probírám se svou dětskou knihovnou a přemýšlím, jaké další knížky měly na mne zásadní vliv. Učitel a prakticky vychovatel mojí mámy Antonín Zhoř napsal řadu překrásných dětských knížek, které jsem přečetla všechny. „Námořník Pepík a opička Rrrra“ byla první. Následoval „Učedník kouzelníka Čáryfuka“ (i Rowlingová by mohla závidět), „Bílý Bob a černý Bob“ – další položka do mé antirasistické sbírky. Série knížek Arthura Ransoma „Boj o ostrov“ a další. Můj zájem o rodinně-právní problematiku byl zásadně poznamenán knížkou Ericha Kästnera „Luisa a Lotka“, dvojčatech, která byla po rozvodu rodičů rozdělena a náhodně se potkala na dětském letním táboře. Od té doby vím, že sourozenecké vazby mohou být podstatně důležitější než vazby rodičovské. James Krüss a jeho knížka „Tim Tolar aneb prodaný smích“ mne poučily ve věku asi deseti let, že prachy nejsou všechno – a na tomto svém postoji stále setrvávám, i když při pohledu na své prázdné konto mívám tendenci alespoň teoreticky svůj názor změnit. Můj brněnský původ našel svůj obraz v dětských knížkách Aloise Mikulky. A netušila jsem, jak zásadní roli v mém životě bude hrát další autorka a ilustrátorka dětských knížek, paní Daisy Mrázková. Favorit mých dětských let „Neplač, muchomůrko“ byl v dospělosti vystřídán příběhem „Můj medvěd Flóra“. Daisy Mrázkové vděčím za mnoho, především pak ovšem za její maminku a jejího manžela. To bylo totiž tak: když jsem přišla studovat do Prahy (mluvím o roce 1983), bylo zcela nemožné se dostat na kurzy angličtiny. V celém městě existovala jediná jazyková škola, sídlila tam, kde je dnes Café Louvre, a když se otvíraly přihlášky na další školní rok, lidé běžně nocovali na jejích schodech, aby se do kurzů dostali. Když jsem přišla v září já, bylo už beznadějně obsazeno. Začala jsem shánět, kdo by mne mohl učit soukromě, a tak jsem se přes spolužáka svých rodičů, teoretika moderního umění (mimo jiné) PhDr. Jaromíra Zeminu dostala k manželovi Daisy Mrázkové, úžasnému malíři panu Jiřímu Mrázkovi. Angličtina byla jeho celoživotní vášeň, podrobně pilovaná nejen samostudiem, ale i celoživotním soužitím s jeho tchyní, která byla Angličanka. K panu Mrázkovi jsem chodila do jeho ateliéru na výuku angličtiny tři roky, pak převzala moje vzdělávání bývalá redaktorka mezinárodní redakce Československého rozhlasu, po osmašedesátém zlikvidovaná jako třída, nezapomenutelná dáma, paní Olga Szántová.

Ale zase zpět ke knihám: Myslím, že mým rodičům jsem svou četbou způsobovala setrvalé šoky. Když v mých jedenácti našli „zabudovanou“ do postýlky pro panenky evidentně rozečtenou Kámásutru, ulehčila jsem jim situaci, jak reagovat a pravila jsem, že mne Indie opravdu, ale opravdu zajímá. Výsledkem bylo, že mne máti zasypala sebranými spisy Rabíndranátha Thákura. Následovaly Védy, to mi bylo asi třináct, a vystřídaly egyptologický záchvat, který ovšem nikdy neodezněl zcela. Skutečnému zoufalství rodiče propadli, když se na dlouhá léta stala mou oblíbenou četbou silně propagandistická literatura „Příběh opravdového člověka“ od Borise Polevoje. Je mi to jasný až do dnešních dnů: člověk se prostě musí plazit stále vpřed...

Dlouhá léta pilné práce mi vzala intelektuální kapacitu na čtení. Nebyl čas, nebyly síly – a nebyly prachy na knížky. A nebyl čas chodit do knihovny. Což mi připomíná další přínos čtení knih, totiž způsob, jakým jsem objevovala a doposud objevuji svět. Je to systém odkazů. Začalo to Vinnetouem. Pamatujete na tu scénu, jak greenhorn Old Shatterhand leží spoután u ohně a podivuje se nad tím, že Vinnetou čte Hiawathu? No tak to mne zaujalo. Co to je ta nebo ten Hiawatha, že to povstávajícímu hrdinovi přišlo tak divné? Zeptala jsem se paní knihovnice v knihovně Jiřího Mahena, tehdy na Gagarinově, nyní opět Kobližné. Odvedla mne do oddělení, ve kterém byla americká poesie. A tak jsem ve svých devíti objevila Longfellowa, Thomasse Jeffersona, a Stébla trávy Walta Whitmana. O moc lepší než Vinnetou. Systém vzájemných a řetězových odkazů používám dodnes. Seznam použité literatury je vždy tím prvním, co si na každé odborné knížce přečtu. Funguje to dokonale a tyto literární myšlenkové mapy mne dovedly do končin, o jejichž existenci jsem neměla ani šanci vůbec vědět...

V posledních letech se ke čtení masivně vracím. Buduji si svou odbornou (tu více) i beletristickou (tu méně) knihovnu. Knihy jsou jedním z mála luxusních předmětů, které si dopřávám. Uceluji své kolekce. Stala se ze mne sběratelka knih. A stále jejich čtenářka, i když, samozřejmě, oproti tomu, co kupuji, jsem stále brutálně pozadu. Nu a nyní se dostávám k tomu, proč vůbec píši tyto řádky: V České republice vychází ročně asi 17 000 knižních titulů. Do této záplavy jsem dokonce sama několika opusy přispěla. Jak se v tom zorientovat, co číst? Jsouc produktem prokazatelně nejméně pěti generací pedagogů, elementaristkami počínaje a vysokoškolskými profesory konče, mám pravděpodobně někde zabudovaný obsesivní pedagogický gen. Neustále musím někoho vzdělávat a především se dělit o své poznatky. Radost ze života je pro mne radostí pouze tehdy, když je to radost sdílená. Chápu, to je velmi nepraktické v dnešní době. Ale nemohu si pomoci... Svým klientům, kamarádům, ba i politikům, se kterými se setkávám, neustále daruji knihy. „Hele, tohle si musíš přečíst...“ Zatím si nikdo nestěžoval, že to je otravné, ale v některých případech už vím, že další darování není možné, „i když přesně tohle, jo, tohle, to by se ti strašně líbilo“, protože oběť mých knihomolských orgií už prostě nemá doma místo. Tak jsem se místo toho rozhodla se vrátit k dětským létům a psát čtenářský deník. Možná, že to některé z vás potěší. V každém případě to je o mnoho skladnější.