Velký Bocian dle doktora Vlacha

Protože všichni moji čtenáři jsou vzdělanci, tak zcela určitě četli Saturnina, a tudíž jim je známo, že tato zásadní postava daného románu rozděluje osoby o tří skupin, a to podle toho, jak by se ten který zachoval po ránu v kavárně plné nudy, když by na stole před ním stála mísa koblih.

První skupina lidí na koblihy tupě zírá, druhá si představuje, jaké by to bylo, kdyby začala po okolních rovněž se nudících hostech koblihy házet a lidi ze třetí skupiny představa koblih svištících vzduchem láká natolik, že vstanou a uskuteční ji. Na rozdíl od názoru tak zvané majority (a to v jakémkoliv směru) splňuji u doktora Vlacha kategorii „lepšolidí“, neb zcela pravidelně mne představa koblih létajících vzduchem přímo fascinuje. Nu a občas, že ano, nějakou tu koblihu navíc hodím. Třeba prokletím tureckého velvyslance nebo tak něco. Ale protože, jak praví klasik, nikdo nejsme dokonalý, ani doktor Vlach nepostihl úplně všechny kategorie interakcí osoba – koblihy. Existují totiž osoby, které ostatní hosty v kavárně k házení koblih usilovně ponoukají s tím, že se rádi přidají. A když na jejich návrhy nikdo nereaguje, neb patří do doktorem Vlachem opovrhované první skupiny osob bez představivosti, alespoň si to všeobecné pozdvižení takovýto našeptávač usilovně představuje sám. Nu a do této svérázné skupiny popichovačů, jak p.t. čtenář zajisté již pochopil, patřím rovněž já. Ančto koblihy mají v české kotlince od jisté doby jednoznačné reminiscence, a navíc tady máme v posledních dnech jakési politické pozdvižení, nemohu jinak než – věrna své příslušnosti čtvrté skupině podporovatelů vrhačů koblih – si představovat, co by se stalo, kdyby Velký Bocian vzal výzvu Velkého Samuraje vážně a skutečně by odstoupil od prezidentské kandidatury.

Vezmu to odzadu a představuji si, kdy by to asi tak udělal. Nejlépe hned na začátku té vééélikánské televizní debaty těsně před volbami. Já být na jeho místě, využiji své úvodní tři minuty na následující proslov:

„Vážený soudruhu tak zvaný moderátore a vážená soudružko tak zvaná moderátorko. Máte neochvějný dojem, že máte vše pevně v rukách a podle toho, co se dělo doposud je sázka na jistotu, že jste si na mne nabrousili zoubky i ouška, případně jiné části těla, co to šlo. Je od vás moc pěkné, že chcete sjednocovat český národ, toho je vskutku zapotřebí, ale budete si muset najít nějaké jiné téma, než je antibabiš, protože já s vámi, vážení a milení jálové, tuhle hru už nehraju. (Nyní vytáhne papír se svým odstoupením z kandidatury na prezidenta a ukáže jej na kameru.) Sděluji vám, že odstupuji ze své kandidatury na prezidenta, a souběžně s tímto projevem můj volební zmocněnec předává tuto mou rezignaci na ministerstvo vnitra. Užijte si to tady beze mě a přeji vám plodnou debatu, kterou budu samozřejmě bedlivě sledovat, protože jsem fakt moc zvědavý, co vám zbude za témata, když já už tím tématem nejsem. Svoje voliče zvu na svou tiskovou konferenci, která se bude konat zítra v 11,00 hod., a to v Agrofertu, Praha 4 – Chodov, Babická 2, Café Columna. Svým voličům zde vysvětlím své důvody a svůj další postup a pokud, vážená paní moderátorko a vážený pane moderátore, se nebudete obávat, že na místě samém chytnete černý mor, příušnice, plané neštovice, choleru a žlutou zimnici zároveň, tak můžete přijít taky. A teď se do toho debatování pusťte, však to máte pevně v rukách, není-liž pravda...“ Po tomto prohlášení bych za sledování kamer, kynouc pravicí odkráčela středem a zaparkovala do nejbližší hospody s přímým TV přenosem, abych se kochala nad koktáním celého zbylého osazenstva tak zvané „prezidentské debaty“...

Nu a nyní si představte spolu se mnou, co by se dělo dál. Jasně – spousta lidí, a to zejména ti, kteří v sobě přemohli úplně všechno a rozhodli se u vědomí nutnosti se následně opít do němoty, že to půjdou V.B. hodit, se strašně naštve. Budou se cítit jako idioti a flašku, kterou měli již operativně připravenou na požití po volbách, požijí tupě zírajíce do bedny, ve které už definitivně – a to až do 11,00 hod. následujícího dne – nebude naprosto nic zajímavého. Protože ale čapí krok byl zcela neočekávaný i pro ně, rozpoutá se na sociálních sítí debata, nemající v české kotlince obdoby, přičemž na dvorcích činžáků bude odpalována veškerá pyrotechnika, na jejíž užití se na Silvestra zapomnělo, případně zbyla v krámech. Následně ovšem, protože Češi (a ba i Moravané a Slezané, o národnostních menšinách v kotlince se zdržujících nehovoře) jsou, jak opět známo, smějící se bestie, začne se celý národ zcela sjednoceně bavit. Pravda, každý z poněkud jiných hledisek, leč dle mého názoru by tato debata a zábava byla nevyrušitelná a nezrušitelná ani tím, kdyby na václaváckým Václaváku přistáli Marťani. Pokud do této doby někdo snad neslyšel o Babišovi, tak v tuto chvíli by takovou osobou byla pouze ta, která by byla v komatickém spánku a na loži umírajícího, tedy v každém případě nevolič...

V jedenáct v Columně bych pak roztáhla svá velká bocianovská křídla a národu bych sdělila, že je mám moc ráda, záleží mi na nich a rozhodně je nechci a nechtěla jsem zklamat, leč, vážení bratři v Kristu, všeho vocamcať až pocamcať, vlastního nemocného syna proti mně poštvali, proces zinscenovali tak, že Aféra Olovo či nějakej Bamberk nebo Lájos Bács byli vedle toho kafe na sváču a že já sice nejsem žádný Mirek Dušín, ale s tímhle Bratrstvem Kočičí pracky končím jakékoliv hrátky, hlásím, že takovou opozici, jakou právě získali, o té ani netušili, že může existovat a vyhlašuji totální obstrukce naprosto na vše, počínaje Parlamentem přes koordinaci občanského hnutí odporu, včetně demonstrací. A co se týká volby prezidenta? Nechť si laskavě každý zvolí, koho je mu libo leč nechť si uvědomí, že na výběr je Dlouhé Bidlo, Štětináč a Bohouš, přičemž Alžběta Prknářová přezdívaná Haha Bimbi se nepočítá. A začala bych znovu objíždět republiku.

Co se týká pak výsledků té prezidentské volby, možnosti dalšího vývoje by byly různé. Taková jedna pěkná podakcička by se mohla rozvlnit už tím, kdyby se Janeček, Rohanová a Březina spojili a vymysleli asi tak tucet trestních oznámení i soukromoprávních žalob proti kde komu, což by vše vedlo k mnohačetnému a mnohasměrnému zneplatnění voleb, a to ať by na Hradě zasedl kdokoliv.

No a co Náš Velký Samuraj? Záleželo by na tom, zda by Bašta skutečně zvítězil a stal se prezidentem, o čemž já osobně zcela zásadně pochybuji. V případě Baštova úspěchu by ANO mohlo navrhnout SPD sloučení poslaneckých klubů a Tomiovi nabídnout vedení zemědělského výboru s tím, že pokud by on a jeho poslanci s tímto nesouhlasili, mohli by rovnou začít přemýšlet o tom, z čeho budou splácet hypotéky v následujícím volebním období, když pětiprocentní hranice se pro SPD stane stejně nepřekročitelnou jako v pěti metrech umístěná laťka pro skok vysoký. (Připomínám, že této disciplíně je světový rekord žen dva metry a mužů dva třicet...) Důvod? Bylo by totiž zjevné, že SPD si bez ANO ani neškrtne a že jim vděčí za vše, včetně prezidenta. Pokud by se Bašta prezidentem nestal, pak by ovšem bylo nasnadě, že jedinou možnou reakcí Velkého Samuraje by bylo spáchání rituální seppuky, a to minimálně politického charakteru, kdy by zavřel se ve svém stověžatém hradu nyní nově přezdívaného v rámci drbů jdoucích po Praze „Himars“ a věnoval se obnově své cestovky s plyšáky. Co se týká klubu a voličů SPD, platí opět již dříve zmíněný scénář.

No a co na Hradě? To by bylo téměř jedno, protože, jak znám tuhle českou simulantenbande, tak by se určitě přeukrutně bavila a na Hradě by vbrzku zavlála kdejaká další jiná standarta, vedle které by červené trencle zbledly závistí. A ještě bych dodala, že okna Novoměstské radnice jsou od roku 1419 stále na svém místě stejně jako kanceláře českého místodržitelství na Hradě nezměnila své umístění od roku 1618. Dále si dovoluji připodotknout, že od těch památných dob pražských oken značně přibylo.

Dál by se situace odvíjela v poněkud nepříjemné závislosti na mezinárodních událostech, ovšem až by se událo, co se udát má, měl by Velký Bocian v následujících parlamentních volbách ústavní většinu a bylo by tak zvaně vymalováno... Dlužno říci, že do té doby bylo nutno fialové signály odrážet coby prasátka do Strakovky zpět. Inu, a tak jsem si to dosnila až sem. Blbé je, že ty koblihy ovšem asi zůstanou osychat na stole a mé sny a touhy zůstanou nevyslyšeny, což je ovšem u mě takřka setrvalý stav. A přitom by stačilo tak málo: jen jedno máchnutí čapím křídlem...