Žena v opeře

Mám těch radostí v posledním roce opravdu málo, tak se je snažím „dohnat a předehnat“. A to i tím, že chodím na opery, protože operu miluju. Jen se mi nějak... nedaří ta témata. N konci května 2022 jsem byla v Národním na „Káťa Kabanová“. Na Janáčkovi jsem vyrostla, scéna byla naprosto skvělá a velmi dobré pěvecké výkony. Ale, hm, ten obsah: Káťu provdají za alkoholika, který ji mlátí a tchýně ji bezmezně šikanuje. Tak si Káťa dopřeje poněkud, ehm, více než jen romantický vztah, za což ji stíhají tak strašlivé výčitky, že se svému alkoholikovi a bigotní semetrice, tedy „matičce“, k nevěře přizná. Následuje šikana celým městečkem do takové míry, že se Káťa jde utopit do Volhy.

No a v půli června ve Státní opeře dávali Bludného Holanďana.

A opět ten obsah: nafoukanej námořní kapitán prohlašuje, že se „nikdy nevzdá“ („nikdy neodstúpim, pamatujte, nikdy“). Jeho pýcha popudí ďábla, který jej za to odsoudí k věčnému bloudění po moři. Tam v jedné bouři potká další loď, jejíž kapitán má krásnou dceru. Pánové se dají dohromady a nebludnej kapitán tomu bludnýmu slíbí jen tak mýr nyx týr nyx tu svou dceru, která na něj čeká doma, za ženu. A to samozřejmě z důvodu, že pan nastávající zeť kolem sebe hází perly, drahokamy a jiné cetky. Holčiny se pochopitelně nikdo na nic neptá. Dcerunka je poslušná, jak se otecko chlubí, tak poslechne a zámožného cizince si vezme. Již toto je na přes ústa, a to oběma. Podstatnou roli v tom všem hraje věrnost ženy, protože jen ta může magora, který je v ďáblově kletbě, spasit a dopřát mu klid v hrobě, po čemž dotyčný touží. (Za mě jediný rozumný a pozitivní plán v celém příběhu, teda ten hrob.) Když oba kapitáni přirazí ke břehu a dcerušce je zvěstován panem otcem její další životní osud, pošle děvče do háje svého stálého ctitele, místního myslivce, do jehož opatrování ji dokonce svěřil dotyčný její otec, když na moře odplouval. Ovšem dotyčný je normální chasník, byť, bohužel bez těch briliantů... Pro úplnost dodávám, že svou milou umí taky moc pěkně citově vydírat. Cérenka je posedlá tím, že musí - může - chce - spasit „ubohého trpitele“ - rozuměj nezodpovědného magora, který si zahrával se silami, o kterých ani netušil, co jsou zač (co mi to jen připomíná...) - a na důkaz své lásky, že se teda jako myslivce definitivně zřekla, se věrně za „bludišťákem“ vrhá do vln, čímž je tento spasen...

Vážení libretisti, JDĚTE UŽ S TĚMI NÁMĚTY FAKT DO PRDELE.

Muzika super, ale jestli jsem vskutku něčemu ráda, tak tomu, že tahle témata jsou dnes už over. I když - kdo ví... V egyptském parlamentu se taky kdysi smáli, že si nedovedou představit, kdo a jak by mohl přimět ženy nosit hidžáb, že...