Klára Samková

Dějiny se posouvají hodně nebezpečným světem. Jede to podle starého receptu – samozřejmě, že jde na prvním místě o peníze, ale jde také - a možná především - o utužení moci, k čemuž je potřeba oslabovat potenciální konkurenty, provokovat je a pak je nechat dlouho krvácet... A k tomu je zapotřebí kontrolovat vlastní populaci s pomocí totální propagandy – včetně cíleného naprogramování „intelektuální“ špičky, mediální hysterie a negramotnosti mas. Masy oscilují mezi otupěním a nenávistí, která je uměle vyvolávaná a užitečně směrovaná.

Návštěva antikvariátu patří vždy mezi rizikové aktivity, neboť dojde k újmě na finančních prostředcích i k zabrání dalšího místa v knihovně. Nejinak tomu bylo i v září 2022, kdy Klára Samková navštívila svůj oblíbený antikvariát. Nedošlo sice k újmě finanční, ba ani prostorové, leč intelektuální. 

Dívám se na ty boje, na tu nenávist biblických rozměrů, co mezi lidmi panuje a snažím se to pochopit. A nedaří se... Věc se mi jeví tak, že neplatí rozdělení na "komouše" a imperialisty. Podle mě je to jedna a tatáž pakáž. Marx byl Němec, vyživovaný Němcem Engelsem v Anglii. Lenin se "to" naučil v Curychu, Mao v Paříži atd. Kdy už konečně i naši osvícenci pochopí, že komunismus je ze západu!!! (Z toho západu, na který patříme??) Bruselistán je taky ze západu. Rozdělení lidí nyní není geografické a společenské.

Stále častěji se setkávám se situací, kdy vypořádání společného jmění manželů „půl na půl“ postrádá prvky tak zvané „obecné spravedlnosti. Tedy, „půl na půl“ je v souladu se zákonem, ale z hlediska obecné morálky a vnímání spravedlnosti je výrazem zoufalství.

Tak jsem začala psát, jak je mým zvykem, svůj krátký status k Vidlákovu každodennímu blogu a koukám, že se mi to začalo rozrůstat tak, že si dané téma zaslouží status samostatný.

Čas od času dávám doporučení na knížky, zejména ty, které právě vycházejí. Zde je další pokračování této rubriky.

Mám těch radostí v posledním roce opravdu málo, tak se je snažím „dohnat a předehnat“. A to i tím, že chodím na opery, protože operu miluju. Jen se mi nějak... nedaří ta témata. N konci května 2022 jsem byla v Národním na „Káťa Kabanová“. Na Janáčkovi jsem vyrostla, scéna byla naprosto skvělá a velmi dobré pěvecké výkony. Ale, hm, ten obsah: Káťu provdají za alkoholika, který ji mlátí a tchýně ji bezmezně šikanuje. Tak si Káťa dopřeje poněkud, ehm, více než jen romantický vztah, za což ji stíhají tak strašlivé výčitky, že se svému alkoholikovi a bigotní semetrice, tedy „matičce“, k nevěře přizná. Následuje šikana celým městečkem do takové míry, že se Káťa jde utopit do Volhy.

Ústavní soud se opakovaně vyjadřuje k otázkám střídavé péče. V posledním svém nálezu z 10. 5. 2022 uvedl, že nízký věk dítěte není důvodem pro odepření střídavé péče.

Tak nějak ze smutku jsem si pustila Lazebníka sibiřského. Všechno o Rusku tam je. Myslím, že to konečně mohu přiznat: pocházím ze staré rusofilské rodiny, moje prababička Vítěza zakládala s Leošem Janáčkem Ruský kroužek, jehož byla samozřejmě členkou. Kdo u nás neuměl rusky (minimálně ty 4 generace zpět), tak v rodině neobstál. Vzbouřila jsem se až já, a to nikoliv kvůli '68 (takového vulgarismu, jako směšovat ruské a sovětské, by se u nás nikdo nedopustil), ale protože jsem toho Dostojevského v předreformní azbuce prostě číst odmítla...