Klára Samková

Vašek Peričevič, přední člen a činovník Spolku Šalamoun, napsal krásný článek na téma „pachové stopy“. Tedy - krásný... bohužel z něj a z tam jmenovaných trestních spisů vyplývá, že i vy se můžete velmi jednoduše stát vrahem, pokud pes označí vaši pachovou stopu. Buď to můžete brát jako důkaz existence teleportace anebo ... že skutečně, ale skutečně tady nemá být obnoven trest smrti, protože jinak by se naše drahá trestní justice dopouštěla justičních vražd jako na běžícím páse.

I rozhodla jsem se sama přidat jeden osobní příběh na téma „pachové stopy“.

Kamarádka se pustila do hubnutí. Nejhorší jsou nevyžádané rady, tak jsem jich pár sepsala. Následně mne napadlo, že by se mohly hodit i dalším:

Před pár týdny mi v nakladatelství Olympia vyšla knížka s názvem „Pohledy zpět – výhledy vpřed“. Obsahovala moje texty, které vyšly na serveru Parlamentní listy v letech 2012 – 2019. K nim jsem pro knižní vydání doplnila ještě pár slov navíc… Protože od chvíle, kdy texty vyšly na světlo boží, začaly žít svým vlastním životem. Jsem hrdá na to, že dva z těchto mých textů či rozhovorů patří do první desítky vůbec nejčtenějších článků tohoto internetového média. To už o něčem svědčí, ne? Možná o tom, že moje úvahy lidé rádi čtou. Ale vždycky mají jednu stejnou výhradu: je to moc dloooouhýýý! Tak jsem se rozhodla, že čtenářům Parlamentních listů vyjdu vstříc. Budu psát. Budu psát pro ně. A budu psát krátce. Na dloooouhýýýý úvahy si kupte knížku – a tady máte moji krátkou úvahu č. 1.

Klára Samková se 30. června 2020 zúčastnila již 5. ročníku předávání Krameriových cen za nezávislou literaturu, které proběhlo v krásném prostředí Michnova paláce v Praze. Ve svém příspěvku ocenila přínos publicisty a spisovatele Benjamina Kurase, který získal Krameriovu cenu za mimořádné celoživotní dílo v publicistice a v literatuře faktu.

Klára Samková na svém facebooku reagovala na příspěvek Vlastimila Pechance a krátce se zamyslela nad jeho případem i jeho dopady na celorepublikové politické dění.

K rozhodnutí soudu o neoprávněnosti nejmenování I. Ošťádala profesorem bych si dovolila přispět poněkud „neprávnickým“ komentářem:

Že je dnešní společnost rozdělena, o tom není pochyb. Kromě ideologického či sociálního rozdělení je však brutálně rozdělená generačně. „Starci“, zejména ti 50+, jsou pro dnešní mladou generaci omezenci, kterým by v podstatě mělo být vzato volební právo a s poskytnutím seniorských slev by mělo být svázáno automatické omezení svéprávnosti.

Na druhou stranu ona generace 50+ těžko může přijít na jméno generaci 18 – 35, nad kterou zoufale kvílí, že „takhle blbí jsme v jejich věku nebyli ani my“ . Pravda, jistou útěchou je, že nad zkázou mravů „dnešní“ mládeže se všeobecně a prokazatelně lká už dobrých 2500 let a jak ta mladá nemožná generace přechází do generace „zasloužilých starců“, zjišťuje se, že to přece jen není tak hrozné. Nicméně: hrozné to sice není, ale je to přeukrutně fádní. Ubíjející. Bere to čas a energii, která nakonec schází oběma navzájem se sebou nesouhlasícím generacím, stejně jako společnosti coby celku. Proto by možná stálo za to se podívat (s přihlédnutím k aktuální české realitě), proč je ta mezigenerační nevraživost tak urputně přežívající.

Na vědomí veřejnosti se dává, že již nyní je možno si v nakladatelství Olympia objednávat novou knížku Kláry A. Samkové „Pohledy vzad a výhledy vpřed“.

"Ty internety" jsou plné "zaručených zpráv" o tom, kde a jak coronavirus vzniknul. Že vznikl uměle, že byly nehody tu v biologických laboratořích v USA, tu ve Wuhanu, tu někdo zkoušel vyrobit lék proti AIDS a poněkud se to vymklo, tu někdo sežral nedovařenýho netopejra, tu někoho kousnul pásovec či jak se ta smrková šiška na pochodu jmenuje, že někdo připravoval biologickou zbraň, prostě každej je chytrej jak ráááádijo, a to rádio Jerevan za pochodu.

V poslední době je aktuální otázka, zda dítě může mít více než dva rodiče. Diskutujícím národem cloumají vášně a diskuse z jiného než emocionálního hlediska bohužel není k nalezení. Absence diskuse pak zastírá otázku právní, totiž zda omezení rodičů na otce a matku, kterého se dožaduje konzervativní lid, je oprávněným požadavkem. Ve Francii se momentálně údajně zavádí označení „rodič číslo jedna a rodič číslo dvě“ a musíme se ptát: je toto označení adekvátním vyjádřením vztahu zploditelů k dítěti? Podle mého názoru není. Situace totiž je, bohužel, podstatně složitější.