O víře a biskupské podpoře

Tak nám frčí senátní volby a samozřejmě každý shání podporu kde koho a jak může. Brněnský biskup Pavel Kobzul vyslovil podporu současnému senátorovi „Zdenálu“ Papouškovi a učinil tak slovy, které pan senátor prezentoval na sociálních sítích takto:

„Zdenál je rovné borec, hlava-mapa z našeho štatlu. V Senecu hraje s lochecem na férovku. Proto mu držím palčáky.“

A tak jsem si řekla, že přece jen napíšu pár slov o tom, proč mě žádný biskup podporu nedá, a to dokonce ani biskup mé vlastní Starokatolické církve a proč bych po žádném z nich ani takovou podporu nechtěla.

Pravděpodobně k údivu mnohých to souvisí s mou cestou k Bohu.

Dlužno podotknout, že jsem vyrůstala v naprosto bezvěreckém prostředí, kde víra rovnalo se kultura + historie. Navíc otázka víry byla velmi zkomplikovaná otázkou církve. Od roku 1978 táta začal pracovat v Ústavu dějin umění Akademie věd na výzkumném úkolu „Soupis uměleckých památek Moravy a Slezska“, kterého nakonec vydal (poslední se spoluautorkou Kateřinou Dolejší, která v jeho práci pokračuje) tři díly – tlustospisné bichle slovníkového charakteru. Že byl k tomuto úkolu připuštěn přes jisté politické šrámy spočívající zejména v tom, že nevítal, koho vítat měl, a podepisoval, co podepisovat neměl, mělo příčinu v tom, že z pražského akademického prostředí se na nějakou Moravu nikomu nechtělo jezdit a nikdo se také moc takovou podružnou částí země nechtěl zabývat. Dějiny umění jsou holt pro mnohé vše od Picassa „vejš“ a kdo by se zajímal o nějakou kapličku na moravsko-slezském pomezí, že… Ve skutečnosti „soupis“ znamenal to, že táta zhruba v březnu vyjel do terénu, zmapoval co kde je v které vesnici, jednou za měsíc přijel, my jsme mu s mámou vypraly a vyžehlily těch 30 košil a příslušné množství trenek a táty zase až do října nebylo. Přes zimu seděl a psal – a vyprávěl. Myslím, že se znal s každým moravským a slezským knězem, který byl v létech 1978 – cca 2010 „ve službě“. Věděl, kdo je v „Pacem in terris“ a věděl mnoho informací, jak se to v církvi svaté Římskokatolické právě ráčí vynacházet, a tak různě…Dlužno říci, že mezi těmito muži církve požíval táta vážnosti a úcty, když ne kvůli něčemu jinému, tak kvůli bezedným znalostem teologie, liturgie, latiny, řečtiny, němčiny, křesťanské symboliky, ale i takových věcí, jako jak se má natáhnout omítka na gotické zdivo, aby to vypadalo „goticky“. Díky jeho osobním vlastnostem a důvěře v něj se také do soupisu dostala řada předmětů, které by správci farností, dobře vyučeni komunistickým režimem, nikdy neukázali nikomu jinému než právě tátovi.

O všech těchto věcech se mnou táta v rámci mého „vzdělávacího procesu“ mluvil – a tak jsem i já věděla ledacos, co mi cestu k víře a Bohu značně zkomplikovalo, protože rozlišit církev a víru jest otázka, na které pohořeli o mnoho větší koumáci než já (a dovolím si tvrdit, že o „Zdenálovi“ nehovoře.)

K víře jsem se prodrala cestou intelektuála, kterou se přede mnou prokousal příkladmo i C. S. Lewis a i já jsem byla zkoušena „Radami zkušeného ďábla“. Vždyť konec konců jeho ďábel Zmarchorb popsal peklo přesně tak, jak jsem si jej představovala i já:

„Žijeme v době Manažerství, ve světě Úřadů“. Největší zlo se teď neodehrává v těch špinavých „doupatech zločinu“, která tak rád popisoval Dickens. Dokonce ani v koncentračních táborech či táborech nucených prací; tam vidíme jen konečné výsledky. Zlo plánují, přikazují (předpokládají, podporují, schvalují a zaprotokolovávaví návrhy) v čistých vyhřátých a dobře osvětlených místnostech s koberci tišší, dobře oblečení a hladce oholení muži s dokonalou manikúrou, kteří nepotřebují zvyšovat hlas.“

V Boha uvěříte totiž až tehdy, když vám nic jiného nezbude. Po určité době se cesta, po které kráčíte bez Boha, rozsype… a najednou nic nemá logiku. Žít bez Boha je totéž, jako snažit se postavit klenbu bez toho středového klenáku, který vše spojuje a zároveň rozpírá. Bez něj se klenba zhroutí – a to obvykle přímo na vás.

Když jsem se propracovala k onomu (rozhodně nechtěnému a nevyžádanému) poznání nutnosti víry, začala jsem hledat, s kým bych vstoupila do společenství. Nebyla jsem schopna se připoutat k Římskokatolické církvi, a to nejen kvůli tomu, co jsem se naposlouchala za dlouhých zimních večerů, ale ještě ze dvou důvodů: tato církev nehrála v českých dějinách vždy tu nejušlechtilejší úlohu – a to mi vadilo, zejména proto, že mi unikl v tomto směru učiněný akt ze strany Římsko-katolické církve, který bych nazvala kolektivním pokáním. Já vím, že historii vždy píší vítězové a „koho vláda – toho víra“, ale tak jaksi přece… K této výhradě se družila ještě jedna, a to, že jsem hluboce přesvědčena o tom, že církev se má starat o spásu lidské duše, a nikoliv o panování světské. Zdálo by se tedy, že bych se měla přiklonit na stranu církví reformovaných – leč dopustila jsem se nepředloženosti, že jsem začala zkoumat věrovyznání jednotlivých církví. V momentě, kdy jsem zjistila, že nejsem schopna rozlišit dogmata hlásaná Církví československou husitskou od věrouky Českobratrské církve evangelické, o Evangelické církvi augsburského vyznání nehovoře, jsem to zabalila a reformní církve poslala definitivně k ledu, a to s vědomím, že je možné, že chyba není na mé straně přijímače. Začala jsem tedy pátrat po církvích nereformovaných, ovšem za podmínky, že nikdy neměly nic společného s mocí světskou. Tím odpadli Římani a pravoslavní. A propracovala jsem se ke Starokatolíkům. Církvi to sice původně sudetského pohraničí, leč s velmi jednoduchým vyznáním, že věří „v to, v co se vždy věřilo“ – prakticky do Velkého schismatu – tedy v to, co se věřilo do rozkolu Západní a Východní církve, ke kterému definitivně došlo 1054 (ostatně, vzájemné klatby Říma a Konstantinopole se nám teď tak hezky transformovaly do vzájemných klateb Bruselu a Moskvy, že…) Formálně jsem v této církvi dosud a přispívám na její činnost. A modlím se, aby se odvrátila od svého vlastního schizmatu… no nic, to bych zašla někam, kam asi nemám právo zajít, když kvůli ničemu jinému, tak kvůli GDPR.

S tátou jsme si to nakonec vyříkali, respektive, jeho víru hlubokou jak Mariánský příkop (což je velmi případný název v této souvztažnosti) z něj nakonec vynesl na povrch můj vzácný přítel, bratr Josef z trapistického kláštera v Dobré Vodě u Toužimi. Nicméně těch, před kterými se tátovi hloubku své víry skrýt nepodařilo, bylo asi víc – protože jsem dostala kondolenčních dopisů k jeho úmrtí od více římskokatolických biskupů než od těch, od kterých jsem je nedostala. Ale to už tak bývá. Táta odpočívá v pokoji, uložen do země dle cisterciáckého ritu, a já si jedu svoje ranní chvály, tercie, sexty, nony a když se zadaří, tak i matutina podle misálu sester Palotiánek, který jsem si od nich vyprosila při návštěvě jejich kláštera ve rwandském Kibeho, místu, kde se zjevovala Panna Maria ve stejné době jako v Medžugorje. Ale kdo by se u nás staral o nějaká zjevení v rovníkové Africe, že jo…

Takže zde máte takový přehled, proč brněnského biskupa nežádám o podporu. Přišlo by mi to… nepřípadné. Místo toho prolízám koptské kostely v Káhiře, chaldejské kláštery v Iráku (mimochodem – chaldejská církev byla založena apoštolem sv. Tomášem, to je ten, co řekl, že neuvěří v Kristovo zmrtvýchvstání, dokud nevloží prsty do jeho ran – ukažte mi svatého pro dnešní dobu vhodnějšího) a hledím do Kristovy tváře v Manoppellu.

Ke svým modlitbám pravděpodobně přidám i modlitbu za „Zdenála“ Papouška. Podle toho, že se dožaduje ve světské věci podpory církve, řekla bych, že ke spáse své duše mu je modlitby zapotřebí více než komu jinému.

AMEN.