DSC Gallery pořádala v pondělí 9. 11. 2026 vernisáž berlínského malíře Martina Edera. Že to nebude jen tak napovídala již pozvánka, vyzývající návštěvníky ke společenskému oděvu "Dark Glamour", což samo o sobě pro mne bylo výzvou (které jsem snad dostála...). Než se ponořím do úvah o duši umělcově, pár slov k architektonickému pojetí prezentace děl. Jsem obdivovatelkou světelných instalací a světelné scénografe. V Národním byla pro mne nedostižná jak Káťa Kabanová, tak Hry o Marii. Zde, ač se jednalo o statický projekt, jsem toho názoru, že instalace dostála vysokým požadavkům galeristů, autora – a mě zcela určitě. Navíc nelze pominout multismyslovou podporu vizuálna v podobě vůně kadidla a hudební produkce, která jakoby vycházela z obrazů samotných. Světlo a tma, skvělé nasvícení, použití jak umělých, tak "živých" svíček způsobem, který sám o sobě vzbuzoval emoce. To vše doplněno předěly z černého šifonu, tu pohlcujícího tu odrážejícího přesně nasvícená díla... Jednotný styl... kdo z vás na to dnes má, vážení...
Výstava měla název "SAINTS" a bravura, se kterou mistr svá díla tvoří, je zpochybněna pouze námětovou dvouznačností, která ovšem, jak je možno očekávat, je účelová.
Především – ONA. Stejně jako Bonnard maloval Marthe, Wyeth Helgu, Modigliani svou Jeanne, Dalí maloval Galu, anebo Rodin měl Camille... můžeme se i zde ptát, kdo je ta jedna, ONA, zjevující se na takřka všech mistrových obrazech? Postrádala jsem ji...
A potom stále se opakující dvojznačné symboly. Kozel jako jednorožec. Malý bílý kozlík, žádný Bafomet, jen pacifikovaný bílý kozlík – symbol čistoty a panenství... Zkrocen pannou, hledající útočiště u dívky neposkvrněné mužským chtíčem. Vtělení Krista do Panny Marie... bohužel však zároveň je i tím Satanem... Ani jednorožec si neumí v dnešní době udržet svou čistotu a sílu, i on podléhá ďáblovi, kterým se i on sám stává... Je pro dnešní dobu něco příznačnějšího? Pravda je lež, otroctví je svoboda, slabost je síla... čistota je zvrhlost...
V tomto směru malíř naplňuje ducha doby a stává se jejím věrozvěstem tak, jak to vyžaduje Kleió, múza dějin, kterou malíř maluje prostřednictvím svého modelu vždy znovu a znovu, ve snaze zachytit všechny nuance nyní plynoucího času.
Nebe v tvůrčím vzepětí umělce nezmizelo. Jak sám uvádí – jen změnilo své místo. Jeho úvaha pak jde ještě dál: "A možná nakonec to nejsou andělé, kdo opustili lidstvo. Možná jsme to my, kdo jsme je opustili." Ano, tato úvaha je správná – jsme to my, kdo se rozhodli okusit nebezpečně jablko poznání, jsme to my, kdo se dali dobrovolně (byť údajně v omylu) do rukou ďáblu a jsme to my, kdo se snaží přeměnit Satana v růžolícího něžného kozlíka s žertovným růžkem jednorožce na hladkém čílku.
Tuto transformaci Nebe, Člověka i Ďábla Martin Eder ve svém díle zachycuje a ukazuje proměnu těchto bytostí – elementárních bytostí – elementárních vzájemných konstelacích.
Ještě není jasné, co z této proměny a vzájemného působení tak protichůdných sil nakonec bude. Jako vždy nositeli těchto proměn jsou tři archetypy, tři složky našeho světa: oběť, agresor a zachránce. Všichni však ve vzájemném působení procházejí metamorfózami, které by i Ovidius mohl závidět…
Námětový posun umělce je zřejmý, a to zejména při pohledu na katalog, zachycující jeho předcházející tvůrčí období. Umělecký posun je evidentní – dekadence přecházející v řemeslné mistrovství, potlačená ve své samoúčelnosti a stávající se nositelem dodatečného významu.
Tomu odpovídají i názvy obrazů, které jsou údajně všechny namalované v letošním roce (!!!) "Tíha lidské existence", "Vypráví mi ten příběh, ale pokaždé jinak", "Duše opouští tělo – jak odhalit lháře", případně "Tekutá dimenze bytí", vzdáleně evokující "tekuté" úvahy Zykmunda Baumana.
Výrazová reflexe Prerafaelistů je tak zřejmá, jako kdyby Millaise a Hunt stáli přímo vedle Edera. A on, syn jejich věčného návratu, uchopil jejich vizi světa a pozval je do jednadvacátého století - století nejednoznačnosti, přechodů bez přechodových rituálů, století změn, přicházejících bez povšimnutí, kdy tu najednou pouze jsou.
Umělec bezesporu dosáhl výrazového mistrovství a začal je naplňovat skutečným obsahem, který je způsobilý své vzdálené mistry překonat, doplnit je o další dimenzi, odpovídající dnešní době.
Důvodem samotné existence umění je reflexe doby, v níž je tvořeno. Martin Eder je znalým zprostředkovatelem reflexe naší doby, průvodcem námi samými. Je mu 58 let a lze tedy očekávat, že léta, která má před sebou, přinesou další mimořádné posuny ve směru k porozumění sobě samému, porozumění nám i světu, ze kterého se svatí odstěhovali do nějakého jiného nebe...
DSC Gallery, Dlouhá 5, Praha 1, do 8. 1. 2027. Doporučeno k návštěvě...
